ECLI:CZ:US:2019:2.US.2200.18.1
sp. zn. II. ÚS 2200/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Houdové, právně zastoupené Mgr. Martinou Kolouchovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018 č. j. 91 Co 29/2018-103 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 10. 2017 č. j. 75 EXE 3818/2016-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčena, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložených listin zjistil, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno ve věci exekuce oprávněného města B. proti stěžovatelce jakožto osobě povinné, a to pro 1 500 Kč s příslušenstvím. V nyní posuzované věci podala stěžovatelka k obvodnímu soudu návrh na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem a návrh na odklad exekuce, neboť měla za to, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen (konkrétně rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu ve výši 1 500 Kč), se dosud nestalo vykonatelným z důvodu vadného doručení dotčeného rozhodnutí správního orgánu stěžovatelce. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl její návrh na zastavení exekuce (výrok I) i na odklad exekuce (výrok II). Neztotožnil se totiž s názorem, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jak tvrdila stěžovatelka. Zaprvé, v této souvislosti připomněl, že předmětné rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovatelce doručováno na její adresu trvalého pobytu, jež je zapsána mj. v systému evidence obyvatel, neboť stěžovatelka neuvedla žádnou jinou doručovací adresu. Jelikož nevznikly pochybnosti o platnosti uvedené adresy trvalého pobytu, stěžovatelka byla řádně obeslána a následně vyrozuměna o uložení zásilky, avšak zásilku si nevyzvedla, nastala fikce doručení. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka se na uvedené adrese dle svého tvrzení dlouhodobě nezdržuje. Zadruhé, s ohledem na okolnosti případu - zejm. na to, že stěžovatelka nebyla osobou neznámého pobytu - obvodní soud nepřisvědčil ani námitce stran nutnosti ustanovit jí opatrovníka podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu. Zatřetí, obvodní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatelky, že je kontaktní na sociálních sítích, pročež správní orgán mohl sám dohledat adresu, na které se skutečně zdržuje. Vzhledem k tomu, že nebyl dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce ve smyslu §268 občanského soudního řádu, obvodní soud stěžovatelčin návrh zamítl. O odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení prvostupňového soudu v plném rozsahu potvrdil. Městský soud se velmi podrobně a s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu zabýval tím, za jakých okolností může dojít ke vzniku právní fikce doručení, analyzoval, zda a kdy nabylo předmětné rozhodnutí správního orgánu právní moci a kdy se stalo vykonatelným. Rovněž se podrobně vyjádřil k námitce stěžovatelky, že jí měl být ustanoven opatrovník, a k námitce, že správní orgán měl zvolit jiný způsob vymáhání předmětné částky, než prostřednictvím soudního exekutora. Stran všech námitek konstatoval, že nejsou důvodné, pročež prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dovolání přípustné nebylo, a to navzdory zčásti nesprávnému poučení městského soudu [viz §238 odst. 1 písm. c) a d) občanského soudního řádu]. K tomuto závěru dospěl také Nejvyšší soud, jenž usnesením ze dne 20. 1. 2019 sp. zn. 20 Cdo 42/2019-199 odmítl stěžovatelčino dovolání, které bylo z procesní opatrnosti podáno paralelně s ústavní stížností.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Zaprvé, stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na přístup k soudu v tom, že správní orgán podal návrh na výkon rozhodnutí až v době, kdy stěžovatelce uplynuly všechny objektivní lhůty k podání opravných prostředků proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu, pročež se musela domáhat ochrany svých práv až v rámci exekučního řízení. Zadruhé, poukazuje na údajně nezákonné pověření soudního exekutora výkonem rozhodnutí a na z toho plynoucí navyšování nákladů stěžovatelky. Zatřetí, porušení svého práva na obhajobu stěžovatelka spatřuje v tom, že jí v řízení před správním orgánem nebyl ustanoven opatrovník, byť se jí nedařilo doručovat. Začtvrté, stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna a obecné soudy se nevypořádaly s její argumentací, pročež bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Zapáté, porušení svých práv podle čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že soudním exekutorem zajištěný majetek mnohonásobně převyšoval vymáhanou pohledávku a způsob vedení exekuce byl šikanózní a zcela nepřiměřený. Stěžovatelce v důsledku toho zcela zbytečně vznikly dodatečné náklady na úrocích za hypotéku.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tudíž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Jádrem stěžovatelčiny stížnosti je její nesouhlas se závěrem správního orgánu a potažmo obecných soudů, že doručování dotčeného rozhodnutí správního orgánu nebylo stiženo vadami odůvodňujícími zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (tj. z důvodu, že byl nařízen výkon rozhodnutí, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným). Odůvodňuje to především tím, že na adrese trvalého bydliště se již mnoho let nezdržuje a správní orgán, který rozhodnutí vydal, si s ohledem na okolnosti případu mohl a měl zjistit adresu, na které skutečně bydlí. Jestliže tak správní orgán neučinil a doručoval jí na adresu trvalého bydliště a jestliže obecné soudy tento postup "posvětily," porušily její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud předesílá, že se z podstaty věci jedná o otázku podústavního práva a obecné soudy obou stupňů se s ní již podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že závěry vyslovené v ústavní stížností napadených rozhodnutích obvodního a především krajského soudu považuje za přiléhavé, odpovídající platné a účinné právní úpravě a souladné se závěry vyplývajícími z právní doktríny a judikatury obecných soudů [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 č. j. 5 As 72/2010-60 a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 3 As 241/2014-41]. Ústavní soud proto neshledal porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. S výše uvedeným úzce souvisí i další námitky stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že nedařilo-li se správnímu orgánu doručit jí rozhodnutí do vlastních rukou, neboť se na adrese trvalého pobytu nezdržuje, měl jí ustanovit opatrovníka např. podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu; neučinil-li tak, měly obecné soudy zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 občanského soudního řádu. Nelze přehlédnout, že tato námitka je do značné míry závislá na posouzení předchozí námitky, opět vychází z přesvědčení stěžovatelky o vadném průběhu doručování rozhodnutí správního orgánu, směřuje výlučně do roviny podústavního práva a stěžovatelka ji opakovaně uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že závěr obecných soudů, že v případě stěžovatelky nebyla v původním řízení před správním orgánem splněna žádná z podmínek pro ustanovení opatrovníka podle §32 správního řádu [zejména podle odst. 2 písm. d) nebo e)], nepovažuje za svévolný, excesivní nebo jinak vybočující z ústavněprávních limitů. Důvodnou není ani další námitka stran toho, že v důsledku prodlevy mezi nabytím právní mocí rozhodnutí správního orgánu a podáním návrhu na jeho výkon bylo porušeno stěžovatelčino právo na přístup k soudu, neboť jí uplynuly všechny lhůty k podání opravných prostředků. Jinak řečeno, stěžovatelka tvrdí, že to byl správní orgán, kdo svým postupem porušil, resp. zcela popřel její právo na přístup k soudu. Takovou právní konstrukci nemůže Ústavní soud přijmout. Nakonec nemohl Ústavní soud vyhovět ani námitkám stran postupu exekutora. Z ústavní stížnosti a přiložených listin nevyplývá, a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí, že využila prostředky ochrany svého práva, které jí poskytuje exekuční řád, občanský soudní řád nebo další procesní předpisy.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými usneseními obvodního a městského soudu nebyla porušena stěžovatelčina práva podle hlavy páté Listiny. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu