ECLI:CZ:US:2019:2.US.2247.19.1
sp. zn. II. ÚS 2247/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou se sídlem Práčská 3315/8e, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 47 T 1/2008, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, č. j. 1 To 55/2018-6282, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), a to s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, č1. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozhodnutím nalézací soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení dle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, neboť neshledal důvody obnovy dle §278 trestního řádu. Stěžovatel žádal o obnovu řízení, v němž byl uznán vinným jedním skutkem účastenství ve formě organizátorství dle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k trestnému činu zkrácení daně dle §240 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku a jedním skutkem trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za něž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. První skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v období od 1. 9. 2006 do 25. 10. 2006 organizovat dovoz pohonných hmot z jiných členských států Evropské unie jinými osobami nad rámec povolení příslušného celního úřadu, přičemž toto nadměrné množství nebylo přihlášeno k dani a ani z něj nebyla daň odvedena, čímž vznikla České republice škoda v řádu cca 150 milionů Kč. Druhý skutek spočíval ve stručnosti v tom, že stěžovatel jako policejní rada měl při vědomí, že tak nečiní v rámci plnění svých služebních povinností, neoprávněně vstupovat do interních policejních databází a lustrovat zde zájmové osoby.
4. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení nalézacího soudu stížnost, již zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů 1) vybočení z mezí řízení o obnově řízení oběma soudy; 2) ignorování zásadních důkazů nalézacím soudem; 3) nevypořádání se s navrženými důkazy v rámci řízení o stížnosti; 4) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu; 5) rozhodnutí stížnostního soudu v neveřejném zasedání. Jádro jednotlivých stěžovatelem uplatňovaných námitek lze přiblížit následovně:
6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že jak nalézací soud, tak stížnostní soud rozhodovaly o jeho návrhu na obnovu řízení nad rámec, který trestní řád pro toto řízení vytyčuje. Oba tyto soudy totiž posuzovaly vinu stěžovatele. Dle stěžovatele pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí. Vytváření nových skutkových zjištění se tak zjevně vymyká předmětu tohoto řízení, neboť meritorní rozhodnutí přísluší toliko nalézacímu soudu po provedení nového hlavního líčení. V obnovovacím řízení tak přísluší soudu hodnotit toliko novost a významnost důkazů. Hodnocení důkazů v něm nemůže přesahovat zjištění, zda by nový důkaz sám či ve spojení s jinými mohl vést k jinému rozhodnutí ve věci samé. Takový postup je přitom při zjištění novosti a dostatečné významnosti důkazu obligatorní, neboť nelze připustit, aby byl stěžovatel uznán vinným na základě důkazů, které se později ukážou mylnými. Stěžovatel na podporu svých závěrů odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
7. Nalézací soud v rozporu s tím každý jednotlivý důkaz rozebral v kontextu odůvodnění původního rozhodnutí se závěrem, že by nemohl zvrátit vinu stěžovatele. To v řízení o obnově není možné, neboť zde dle stěžovatele nelze hodnotit nově zjištěné skutečnosti plynoucí z nových důkazů ve vztahu k již zjištěným skutečnostem.
8. Stížnostní soud pak v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí rozvíjí vlastní teorie ohledně údajné trestné činnosti stěžovatele, z čehož je zřejmé, že vybočil z předmětu řízení o obnově řízení, neboť posuzoval vinu stěžovatele.
9. Ad 2) stěžovatel napadá skutečnost, že nalézací soud se podle něj vůbec nezabýval zásadními navrženými důkazy, a to úředním záznamem Finančního úřadu ve Frýdku-Místku k ukončení vytýkacího řízení ze dne 25. 9. 2007 a rozborem opatření prezentovaný odborem 23 plk. Petra Skudrzyka, ředitele Celního ředitelství Ostrava ze dne 23. 1. 2007. Nalézací soud tím pochybil, neboť nijak nezdůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl a proč se jimi nezabýval, ačkoliv se jedná o důkazy stěžejní, neboť první zmíněný prokazuje, že daň byla v zákonné lhůtě a ve správné výši přiznána a ze druhého zmíněného vyznívá, že orgánům finanční a celní správy šlo pouze o umožnění pokračování trestního stíhání proti stěžovateli.
10. Dle stěžovatele bylo sdělení správce daně dostatečně silným důkazem, aby odůvodnilo samo o sobě obnovu řízení. Jestliže přesto nalézací soud na základě tohoto důkazu nenařídil obnovu řízení, je tento jeho závěr v extrémním rozporu s provedeným důkazem. Výslechy svědků dle stěžovatelova názoru označil nalézací soud za bezvýznamné přinejmenším předčasně, neboť šlo o osoby, které mají informace bezesporu významné v daném případě.
11. Ad 3) se stěžovatel obdobně vymezuje proti stížnostnímu soudu, před nímž učinil další návrh na doplnění dokazování, a to sdělení Generální inspekce bezpečnostních sborů, jehož obsahem je informace, že příslušné spisy stěžovatele budou předány k žádosti soudu, a žádost Ministerstvu financí České republiky ke zjištění správnosti postupu správce daně a další listiny ze spisu správce daně.
12. Ad 4) stěžovatel brojí proti údajně nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu. Z něj dle jeho názoru není zřejmé, zda se vůbec stěžovatelovým návrhem na doplnění dokazování zabýval, a případně s jakým výsledkem. Naopak z odůvodnění tohoto napadeného rozhodnutí plyne, že stížnostní soud prováděl dokazování nějakými listinami, aniž bylo zřejmé, proč tak učinil a zejména to, že stěžovatel neměl možnost se s těmito listinami seznámit.
13. Ad 5) stěžovatel vytýká stížnostnímu soudu, že ačkoliv z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí vyplývá, že prováděl dokazování, učinil tak v neveřejném zasedání. Takový postup stěžovatel považuje za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se v tomto směru plně ztotožňuje s odlišným stanoviskem soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 (238/2018 Sb.).
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. K námitce 1) Ústavní soud opakuje své ustálené judikaturní závěry o ústavněprávních mantinelech řízení o obnově řízení. Se stěžovatelem je možno souhlasit v tom, že při rozhodování o povolení návrhu na obnovu řízení soud nereviduje správnost původního rozhodnutí, nýbrž zkoumá, zda stěžovatelem uplatněné skutečnosti či důkazy jsou opravdu nové a zda mohou samy o sobě či ve spojení s již v původním řízení tvrzenými skutečnosti či provedenými důkazy odůvodňovat jiné rozhodnutí o vině či podstatně odlišné rozhodnutí o trestu. Důvodem pro obnovu řízení však automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)].
17. I v tomto typu řízení je rovněž trestní soud vázán základními zásadami dokazování, zejména zásadou veřejnosti, bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů a je povinen zachovat kontradiktorní charakter dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Proto i Ústavní soud musí při přezkumu dokazování v řízení o obnově řízení projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)].
18. Stěžovatel však právě to po Ústavním soudu žádá, byť zastřeně prostřednictvím argumentu, že obecné soudy posuzovaly vinu stěžovatele. Není totiž pravdou, že soud v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení nesmí žádným způsobem přihlížet k provedenému dokazování a jeho závěru v podobě zjištěného skutkového stavu v hlavním líčení (ev. doplněnému či revidovanému v řízení o odvolání). Sám stěžovatel totiž připouští, že kromě novosti důkazu jsou obecné soudy povinny při rozhodování o obnově řízení posuzovat i významnost důkazu (správně dle teorie trestního práva procesního závažnost). Vzhledem k důvodu pro povolení obnovy řízení, jímž je existence nových skutečností, které jsou způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o vině či výrazněji odlišné rozhodnutí o trestu, je přitom zřejmé, že právě závažnost nových důkazů je přitom v relaci právě k tomuto důvodu pro obnovu řízení. Původní rozhodnutí o vině a trestu, resp. skutkový stav, na kterém je takové rozhodnutí založeno, je tak referenčním kritériem, ve vztahu k němuž je třeba závažnost důkazů předložených v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení poměřovat.
19. Pokud by tak v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení musel soud zůstat slepý ohledně průběhu a výsledku dokazování v nalézacím řízení, nemohl by nikdy rozhodnout tak, jak mu ukládá zákon. Ostatně přímo §278 odst. 1 trestního řádu předpokládá, že nově uplatněné důkazy či skutečnosti budou poměřeny v souvislosti s důkazy a skutečnostmi známými již dříve.
20. Obsah ústavněprávního zákazu posuzovat v tomto typu řízení tak znamená, že rozhodující soud, dospěje-li k závěru, že důvod pro obnovu řízení ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu je dán, nemůže sám ještě v tomto řízení důkaz, který posoudil jako nový a závažný ve vztahu k důvodu pro obnovu řízení, hodnotit rovněž z hlediska jeho pravdivosti či jej provést ve stejném rozsahu (do stejných podrobností), v jakém by jej provedl v hlavním líčení, tj. mimo hlavní líčení, umožňující odsouzenému uplatnit v nejširší míře své právo na obhajobu, rovnou znovu rozhodnout o vině a trestu již se zahrnutím takového důkazu do svých úvah.
21. Naopak tomuto zákazu neodporuje, jestliže soud posuzuje bez toho, aby se vyjadřoval k pravdivosti či konkrétnímu důkaznímu významu, pouze obecně závažnost důkazu ve vztahu k §278 odst. 1 trestního řádu tak, jak učinily oba obecné soudy v nynější věci, v níž toliko dospěly k závěru, že žádný ze stěžovatelem navrhovaných nových důkazů není dostatečně závazný, aby byl vůbec způsobilý změnit původní rozhodnutí tak, jak předpokládá §278 odst. 1 trestního řádu, i kdyby byl v obnoveném řízení proveden, hodnocen a považován za pravdivý. Tyto nové důkazy totiž dle závěrů obecných soudů měly směřovat k prokázání jiných skutečností, než těch, které byly v dané věci relevantní pro posouzení viny stěžovatele a pro ukládání trestních sankcí.
22. Ohledně navržených svědků pak ani stěžovatel přímo netvrdí, že by jejich výslech byl způsobilý v intencích §278 odst. 1 trestního řádu rozhodnutí obecných soudů změnit. Neuvádí totiž ve své ústavní stížnosti nic konkrétního k tomu, jak by mohlo původní rozhodnutí na jejich základě být změněno. Ostatně jeho námitka v tomto směru představuje pouze polemiku s tím, jak tyto svědky a závažnost důkazu, který by mohl jejich výpovědí být získán, posoudil nalézací soud. Ten svůj závěr odůvodnil dostatečně přesvědčivě a srozumitelně v bodě 14. písm. d) svého napadeného rozhodnutí. Ústavní soud, který, jak uvedl již výše, není ani v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení zásadně oprávněn vstupovat do důkazního procesu před obecnými soudy, tak nespatřuje žádný výjimečný důvod pro to, aby proti napadenému usnesení nalézacího soudu z tohoto důvodu zasáhl.
23. K námitce 2) Ústavní soud považuje za dostatečné odkázat na bod 14. písm. b) odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu, v němž tento soud vysvětluje, proč další listiny z období po dokonání trestného činu, zejména tedy o komunikaci stěžovatele s příslušnými orgány veřejné moci po důrazné reakci celního úřadu, nebyly jakkoliv způsobilé změnit původní rozhodnutí o vině a trestu, neboť tyto listiny svědčí až o následném jednání stěžovatele a jeho spoluobviněných po dokonání trestného činu zkrácení daně.
24. Na tento závěr, který Ústavní soud považuje za logický a zcela zásadní, přitom stěžovatel nijak argumentačně nereaguje. Uvádí-li tak, že úřední záznam o ukončení vytýkacího řízení je důkazem, který je způsobilý již sám o sobě odůvodnit obnovu řízení, nemůže tomu Ústavní soud dát za pravdu. Ukončení vytýkacího řízení se vztahuje zjevně k nalézacím soudem uvedenému období až po dokonání trestného činu zkrácení daně. O tom ostatně svědčí již to, že zmíněný úřední záznam je datován až dnem nacházejícím se v ročním odstupu od konce období, v němž se měl stěžovatel prvního předmětného skutku dopouštět (viz výše sub 3.). Jestliže v této době mělo skončit vytýkací řízení, nemůže to závěr nalézacího soudu, že další navrhované důkazy listinami ze spisů příslušného celního úřadu se vztahovaly až k době po dokonání skutku, a odvíjely se až od důrazné reakce celního správy vůči stěžovateli, resp. jeho spoluobviněným, ničeho zvrátit, zejména když ze stěžovatelovy argumentace uvedené v ústavní stížnosti není zřejmé, jak přesně mělo dané vytýkací řízení zapadat do kontextu prvního skutku, za nějž byl odsouzen, a proč by zjištění správce daně měla zavazovat orgány činné v trestním řízení. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit se stěžovatelovým závěrem, že tento důkaz by byl sám o sobě způsobilý přivodit jiné rozhodnutí o vině.
25. Pro námitky 3) a 4), které spolu úzce souvisí, platí do určité míry to samé, co pro námitku 2). Ačkoliv je možno se stěžovatelem souhlasit v tom, že stížnostní soud výslovně na jeho důkazní návrh nereagoval, což by za určitých okolností mohlo vytvořit situaci tzv. opomenutého důkazu, je nutno zohlednit, že stěžovatel neuvedl nic konkrétního, co by mělo z jím navržených a dle jeho názoru stížnostním soudem opomenutých důkazů vyplývat z hlediska naplnění důvodů obnovy řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu.
26. Ústavní soud k tomu upozorňuje, že není povolán k dotváření či doplňování argumentace stěžovatelek či stěžovatelů v ústavní stížnosti, neboť by se tím zpronevěřil zásadě rovnosti před zákonem a požadavku na svou vlastní nestrannost. Jakkoliv tak rovněž nesmí ignorovat zjevné porušení ústavně zaručených základních lidských práv, i když by nebylo v ústavní stížnosti vyjádřeno zcela pregnantně, nemůže aktivně vyhledávat nové skutečnosti, které by stěžovatelovu argumentaci podporovaly, ani hledat takové okolnosti, které by mohly založit důvodnost uplatněných námitek, nejsou-li takové okolnosti při absenci bližší argumentace stěžovatele na první pohled zjevné.
27. Bez bližší argumentace však Ústavní soud, který dokazování v řízení o ústavní stížnosti v zásadě neprovádí, sám nespatřuje, proč by pouhé sdělení o prodloužení skartační doby spisů na Generální inspekci bezpečnostních sborů České republiky a o tom, že výpisy z žádostí o poskytnutí zvláštních finančních prostředků si soud může vyžádat, mělo být dostatečným důvodem pro obnovu řízení ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. To samé platí i pro žádost na Ministerstvo financí České republiky. Ani u ní stěžovatel žádným způsobem nezdůvodnil, jak by mohla změnit původní rozhodnutí ve věci samé. Ani u "dalších listin správce daně" stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak blíže neupřesnil, co jimi mělo být prokázáno.
28. Při této absenci bližší stěžovatelovy argumentace Ústavní soud nemůže než konstatovat, že výslovné nevyjádření se stížnostního soudu k těmto navrženým důkazům může představovat nezákonnost z hlediska podústavního práva, nicméně že tato nezákonnost nenabyla intenzity porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod. Ne každá nezákonnost totiž současně musí zakládat i protiústavnost [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
29. Co se týče námitky 5), stěžovatel očividně vytrhává z kontextu jedinou větu napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, z níž žádným způsobem nevyplývá, že by tento prováděl dokazování, ale jeho poznámka v bodě 6. napadeného usnesení stížnostního soudu zjevně shrnuje závěr, který učinil stížnostní soud o tom, k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud nalézací v řízení o povolení obnovy. Jelikož tedy stížnostní soud žádné dokazování neprováděl, uplatní se závěr stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018 (238/2018 Sb.), podle nějž zamítnutí stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání není protiústavní, neprobíhá-li v takovém stížnostním řízení dokazování.
V. Závěr
30. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu