ECLI:CZ:US:2019:2.US.2267.18.1
sp. zn. II. ÚS 2267/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Věry Bäumeltové, 2) Dagmar Dusilové a 3) Pavla Bäumelta, všech zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 2595/2016-1033 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014 č. j. 64 Co 198/2013-724, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť mají za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jejich právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v rozporu s dobrými mravy.
2. Jelikož je průběh předchozích řízení před obecnými soudy a skutkový stav věci účastníkům řízení dobře znám, postačí na tomto místě stručně shrnout, že první stěžovatelka a její již zesnulý manžel František Bäumelt (dále též "manželé Bäumeltovi"), jenž je také otcem druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, nabyli v roce 1954 do vlastnictví nemovitosti (dům, pozemkové parcely - zastavěná plocha, nádvoří, zahrada) v k. ú. Vinohrady, obci Praha, každý v rozsahu id. 1/2. Podíl Františka Bäumelta přešel v roce 1959 na stát na základě trestu propadnutí majetku, jenž mu byl uložen za spáchání trestného činu podle §245 odst. 1 písm. c) a odst. 3 písm. a), b) trestního zákona z roku 1950; podíl první stěžovatelky získal následně rovněž stát. Později, v roce 1978 (dům) a 1979 (právo osobního užívání pozemků), byly nemovitosti prodány, resp. přiděleny manželům doc. JUDr. Josefu Ondřejovi, CSc. a Marcele Ondřejové (dále též "manželé Ondřejovi") v rozsahu id. 1/2 a jejich synovi doc. JUDr. Janu Ondřejovi, CSc. rovněž v rozsahu id. 1/2. Po pádu totalitního režimu se manželé Bäumeltovi (zčásti úspěšně, zčásti neúspěšně) domáhali vydání předmětných nemovitostí podle restitučních zákonů, resp. náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím o propadnutí majetku, a to uvedením v předešlý stav (restitutio in integrum) a později pak určení, že jsou jejich vlastníky. Pro úplnost lze dodat, že v roce 1991 byl na základě stížnosti generálního prokurátora ČSFR pro porušení zákona v trestní věci Františka Bäumelta zrušen odsuzující rozsudek trestního soudu a věc byla vrácena prokurátorovi k novému projednání; k zastavení trestního stíhání Františka Bäumelta došlo v dubnu 1994. Stran soudních řízení zahájených první stěžovatelkou a jejím již zesnulým manželem odkazuje Ústavní soud na odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001 (N 170/24 SbNU 261); podrobněji bod 14 níže.
3. Manželé Bäumeltovi následně v únoru 2002 podali proti manželům Ondřejovým a jejich synovi s manželkou žalobu na určení, že - zjednodušeně řečeno - první stěžovatelka a její již zesnulý manžel jsou vlastníky předmětných nemovitostí v k. ú. Vinohrady, obci Praha, v tam specifikovaném rozsahu. Po mnohaletém soudním sporu a vydání celé řady soudních rozhodnutí bylo nakonec výrokem I rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 10 C 22/2002-424 stanoveno, že nemovitost (dům) v k. ú. Vinohrady, obci Praha, je v podílovém spoluvlastnictví první stěžovatelky v rozsahu id. 2/3 (včetně již zapsaného spoluvlastnického podílu v rozsahu id. 1/4), druhé stěžovatelky v rozsahu id. 1/6 a třetího stěžovatele v rozsahu id. 1/6. Výrokem II bylo stanoveno, že přiléhající nemovitosti (zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha) jsou v podílovém spoluvlastnictví první stěžovatelky v rozsahu id. 2/3 (včetně již zapsaného spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/2), druhé stěžovatelky v rozsahu id. 1/6 a třetího stěžovatele v rozsahu id. 1/6. Výrokem III bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. O odvolání protistrany rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 10. 2014 č. j. 64 Co 198/2013-724. Výrokem sub I stanovil, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku I ve vztahu k první stěžovatelce mění tak, že se určuje, že první stěžovatelka je spoluvlastníkem nemovitosti (dům) v rozsahu id. 1/4. Výrokem sub II změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se zamítá žaloba na určení, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitostí (domu, zastavěné plochy a nádvoří, ostatní plochy), každý v rozsahu id. 1/6. Výrokem sub III městský soud rozhodl, že se zrušuje prvostupňový rozsudek ve výroku o určení vlastnictví první stěžovatelky k domu v rozsahu id. 1/4 a k dalším nemovitostem (zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha) v rozsahu id. 1/2. Výrokem sub IV rozhodl o nákladech řízení.
5. O dovolání stěžovatelů proti výrokům sub II a IV rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 2595/2016-1033 tak, že dovolání odmítl (výrok I), návrh stěžovatelů na odklad právní moci napadeného rozhodnutí zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Nejvyšší soud se především neztotožnil se stěžejní argumentací stěžovatelů, že v důsledku zrušení odsuzujícího rozsudku trestního soudu z roku 1959, k němuž došlo v listopadu 1991, došlo bez dalšího a s účinky ex tunc k obnovení vlastnického práva Františka Bäumelta (jehož právními nástupci se stali stěžovatelé) k dotčeným nemovitostem v k. ú. Vinohrady, obci Praha. Poukázal přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 ze dne 11. 3. 1997 (ST 4/7 SbNU 308) a navazující judikaturu, z níž vyplývá, že "že k obnovení vlastnického práva zrušením výroku rozsudku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba se vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve smyslu speciálních restitučních předpisů (...). Současně judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že bez ohledu na otázku účinků zrušeného rozhodnutí nedochází v rámci restitucí k "obnově" vlastnického práva k věci fyzickým osobám, kterým byla věc odňata (případně jejich právním nástupcům), která by těmto osobám umožňovala přímo "ujmout se svého vlastnického práva" a požadovat vydání jim odňatých věcí podle obecného právního předpisu. Dochází pouze ke stavu, kdy rehabilitovaná osoba získává restituční nároky vyplývající ze zrušených výroků, tedy i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci (...)." V návaznosti na to Nejvyšší soud podrobně analyzoval, zda by mohl být zesnulý František Bäumelt úspěšný při uplatňování svých nároků, a) kdyby nebyl osobou oprávněnou domáhat svých majetkových nároků podle restitučních předpisů, nebo naopak b) kdyby osobou oprávněnou byl a dopadal by na něj rozsah restitučních předpisů. Dospěl přitom k závěru, že s ohledem na skutkové okolnosti případu a procesní postup zesnulého, resp. následně jeho právních nástupců (neuplatnění, příp. neúspěšné uplatnění majetkových nároků podle restitučních předpisů), by ani v jedné variantě nebylo možné jeho žalobě vyhovět. Nejvyšší soud uzavřel, že "i v poměrech nejpříznivějších pro Františka Bäumelta, pokud by byl oprávněnou osobou, bylo by jeho vlastnické právo podmíněno vyhověním žalobě vycházející z restitučních předpisů (...). Pokud taková situace nenastala a v současné je nepochybné, že restituční lhůty již uplynuly, nebyl by František Bäumelt v současné době již vlastníkem a žaloba v dané věci nemohla být úspěšná." Dovolání stěžovatelů proto odmítl.
6. Pro lepší přehlednost Ústavní soud dodává, že na základě doposud vydaných soudních rozhodnutí je první stěžovatelka zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice id. 1/2 předmětných nemovitostí (tj. domu, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy). Zbylá id. 1/2 předmětných nemovitostí, k níž původně uplatňoval své vlastnické právo zesnulý manžel první stěžovatelky, je v současnosti ve vlastnictví třetích osob.
7. Stěžovatelé ve své poněkud strohé ústavní stížnosti namítají, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu došlo k porušení jejich práva na nezávislý a nestranný soud, práva na rovnost zbraní v řízení, práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku, jakož i dobrých mravů. Mají za to, že napadená rozhodnutí poskytují ochranu protiprávně nabytému vlastnickému právu žalovaných, a v podrobnostech odkazují na obsah svého dovolání.
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, připojených spisů a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že je povolán k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a kontrole správnosti interpretace a aplikace podůstavního práva těmito soudy. Z toho plyne, že v řízení před Ústavním soudem není samo o sobě významné, je-li stěžovateli namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Jak již bylo naznačeno výše, námitky stěžovatelů jsou založeny na právní konstrukci, že zrušením trestního rozsudku z roku 1959 a potažmo v něm obsaženého výroku o trestu propadnutí majetku došlo bez dalšího a s účinky ex tunc k obnovení vlastnického práva právního předchůdce stěžovatelů. Z toho dovozují, že vydání předmětných nemovitostí bylo možno požadovat prostřednictvím určovací žaloby podle obecného právního předpisu, nikoli výlučně podle restitučních předpisů. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje mnohokráte opakovaný právní názor, že zaprvé, zrušením výroku rozsudku o propadnutí majetku nedochází k automatickému obnovení vlastnického práva a oprávněná osoba se znovu stává vlastníkem věci až úspěšným uplatněním svých nároků podle restitučních předpisů (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97, cit. výše) a zadruhé, žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 185/05 ze dne 3. 1. 2006 (N 1/40 SbNU 3); nález sp. zn. I. ÚS 987/18 ze dne 2. 7. 2019, bod 31]. Jinými slovy, při neuplatnění restitučního nároku ve lhůtě k tomu určené není možno domáhat se v zásadě stejného výsledku později podanou žalobou na určení vlastnického práva podle občanského zákoníku. A proto, ačkoli lze mít pochopení pro postoj stěžovatelů, Ústavní soud musí konstatovat, že v této části se závěry Nejvyššího soudu nikterak nerozcházejí s ustálenou a dlouholetou judikaturou Ústavního soudu a Ústavní soud je nepovažuje za rozporné s ústavně garantovanými právy stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
12. Je tu třeba připomenout, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stanovil v §5 odst. 2, že nevyzve-li oprávněná osoba povinnou do šesti měsíců, její nárok zanikne. Lhůta počítaná od nabytí účinnosti zákona dne 1. 4. 1991 doběhla dne 1. 10. 1991. Jak lze seznat z přiloženého spisu zn. IV. ÚS 379/01, pan Dr. Ing. František Bäumelt podal svou dřívější restituční žalobu, tj. žalobu na vydání věcí, dne 27. 4. 1992, tedy po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty (podrobněji rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 1997 č. j. 16 C 151/91-283). Naproti tomu paní Věra Bäumeltová podala žalobu dne 31. 7. 1991, tedy v otevřené lhůtě. Rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998 č. j. 22 Co 512/97-434 pak v odůvodnění podrobně (č. l. 4) popisuje, jak došlo k prekluzi jednoho z uplatněných restitučních nároků, a posuzuje důsledky změny žalobního petitu z restitučního na žalobu určovací (u výše zmíněného žalobce), jak jsou shrnuty též nyní.
13. Za protiústavní Ústavní soud nepovažuje ani závěry Nejvyššího soudu stran toho, že nárokům stěžovatelů, resp. jejich právního předchůdce by za současného stavu nebylo možné vyhovět bez ohledu na to, zda jejich právní předchůdce byl nebo nebyl osobou oprávněnou domáhat se svých majetkových nároků podle restitučních předpisů. Stěžovatelé ostatně tyto závěry Nejvyššího soudu ve své ústavní stížnosti nikterak nerozporují.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu