ECLI:CZ:US:2019:2.US.2287.19.1
sp. zn. II. ÚS 2287/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 7/2019-41 ze dne 25. 4. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 A 67/2018-30 ze dne 28. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se ve správním soudnictví bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem proti kolaudačnímu souhlasu s užíváním stavby - obslužné komunikace specifikované v napadených rozhodnutích, a domáhala se určení jeho nezákonnosti. Podle stěžovatelky byl kolaudační souhlas vydán, aniž by bylo postaveno na jisto, zda pozemek, na němž se stavba nachází, vznikl v souladu se zákonem. Pozemek je totiž dotčen probíhajícím civilním řízením o určení neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Osoba, která požádala o vydání kolaudačního souhlasu, navíc podle stěžovatelky nemohla být v dobré víře, že koná v souladu s právními předpisy, neboť věděla o probíhajícím civilním řízení.
2. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky. Podle krajského soudu se nemohl stavební úřad při vydávání kolaudačního zabývat otázkou, zda nedošlo k dotčení soukromých práv stěžovatelky, jichž se týká civilní řízení. Tato otázka totiž nepatří mezi hlediska, která by měl stavební úřad před vydáním kolaudačního souhlasu zkoumat. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k přímému zkrácení práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu se nezabýval námitkou nedostatku dobré víry.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo v této věci nutné přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu o otázce, zda by i nadále mělo platit, že kolaudační souhlas není rozhodnutím ve smyslu §65 soudního řádu správního a soudní ochrana proti němu je poskytována prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. soudního řádu správního. Stěžovatelka totiž své námitky soustředí na procesní pochybení krajského soudu, navíc podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem proti kolaudačnímu souhlasu judikatura výslovně připouští. S ohledem na právo stěžovatelky na vyřízení věci bez zbytečných průtahů proto Nejvyšší správní soud řízení nepřerušil a o kasační stížnost meritorně rozhodl. Shledal, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Podle Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, že navrhované důkazy byly považovány za nadbytečné. Skutečnost, že to není v rozsudku uvedeno výslovně, tak nepředstavuje pochybení takové intenzity, která by odůvodňovala jeho zrušení. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se vrácení příloh stěžovatelce krajským soudem, založení jejího vyjádření do spisu bez pořadového čísla, a námitku týkající se toho, že za správní orgán vystupovala v řízení před soudem jiná úřední osoba, než která vydala kolaudační souhlas. Konečně Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu, jaký zde byl v době zásahu, přestože v jedné pasáži svého rozhodnutí uvedl, že vycházel ze skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 4 Ústavy.
5. Stěžovatelka tvrdí, že kolaudační souhlas byl vydán, aniž by byla stavba dokončena. Navíc došlo i k vydání souhlasu se změnou stavby před dokončením, s nímž vyslovili spoluvlastníci pozemku souhlas. Krajský soud se podle stěžovatelky k této změně nevyjádřil, a to ani z hlediska okruhu účastníků řízení, přestože je předmětný pozemek dotčen civilním řízením, v němž stěžovatelka vystupuje jako žalobce. Podle stěžovatelky se měl krajský soudu zabývat námitkou nedostatku dobré víry stavebníka. Kolaudační souhlas podle ní nelze izolovat od předcházejících řízení, v případě, že v nich došlo k opomenutí účastníka řízení, nebo při nedostatku dobré víry nemůže kolaudační souhlas obstát. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky nezaujal žádné stanovisko k otázce dobré víry. Dále nepřerušil řízení a meritorně projednal věc, i když si byl vědom, že před rozšířeným senátem probíhá řízení o povaze kolaudačního souhlasu a soudní ochraně proti němu. Podle stěžovatelky jí tím upřel přístup k soudní ochraně a odepřel spravedlnost. Stěžovatelka uvádí, že v jejím případě šlo o obdobnou situaci, jako ve věci sp. zn. 6 As 211/2017, v níž šlo podle stěžovatelky rovněž o "možné opomenutí účastníka řízení o změně stavby před dokončením, na jehož základě pak byl vydán kolaudační souhlas, a možný nedostatek dobré víry stavebníka".
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nelze jej proto považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší správní soud vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu o otázce, zda by i nadále mělo platit, že kolaudační souhlas není rozhodnutím ve smyslu §65 soudního řádu správního a soudní ochrana proti němu je poskytována prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. soudního řádu správního. Stěžovatelka však nevysvětluje, jak by se řešení této otázky mohlo promítnout do posouzení její kasační stížnosti. Stěžovatelka nijak nezpochybnila závěr Nejvyššího správního soudu, že její námitky se týkaly procesních pochybení krajského soudu. S těmito námitkami se Nejvyšší správní soud mohl vypořádat bez ohledu na výsledek řízení před rozšířeným senátem. Tím se její věc liší od případu, na který stěžovatelka odkazuje. Věcným projednáním jejích námitek tudíž nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále opakuje námitky, s nimiž se vypořádaly již správní soudy, a které představují pouze polemiku s výkladem podústavního práva. Jde-li o námitku, že stavebník nebyl v dobré víře při podání žádosti o kolaudační souhlas, dovozuje stěžovatelka nedostatek dobré víry ze skutečnosti, že pozemek, na němž stojí předmětná stavba, je dotčen civilním sporem, v němž stěžovatelka vystupuje jako žalobkyně. Krajský soud dostatečně odůvodnil, proč tato skutečnost nebyla pro vydání kolaudačního souhlasu relevantní. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že se k této otázce nevyjádřil, nicméně ze shrnutí obsahu kasační stížnosti provedeného Nejvyšším správním soudem, jež stěžovatelka nezpochybnila, vyplývá, že tato námitka nebyla Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti předložena. Navíc se s touto námitkou, jak již bylo řečeno, dostatečně vypořádal již krajský soud. Stejně tak námitka, že před vydáním kolaudačního souhlasu došlo ke změně stavby, nebyla dle stěžovatelkou nezpochybněného shrnutí obsahu její kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu předložena. Ani tyto námitky tak nemají ústavněprávní rozměr.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu