ECLI:CZ:US:2019:2.US.2303.19.1
sp. zn. II. ÚS 2303/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Kobližná 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. 48 T 3/2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2018 č. j. 6 To 31/2018-3525 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 sp zn. 6 Tdo 31/2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 1 Listiny a dále čl. 39 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a předložených listin se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Protiprávní jednání stěžovatele spočívalo v tom, že jako dodavatel uzavíral s tzv. faktoringovými společnostmi jako faktory smlouvy o faktoringu účetních a směnečných pohledávek a smlouvy o provádění regresního faktoringu pohledávek (rámcové smlouvy). Na základě takových smluv uzavíral s odběrateli fiktivní obchody, kdy zboží (cukr) nebylo reálně odběratelům dodáno (fiktivnosti dodávek byla mezi stěžovatelem a odběrateli předem dohodnuta). Ačkoliv zboží nebylo reálně dodáno, stěžovatel na tyto fiktivní obchody vystavil faktury a dodací listy a pohledávky z těchto obchodů převedl následně na faktoringové společnosti. Ty mu vyplatily určité procento z těchto faktur. Fakturované zboží však následně končilo opět ve vlastnictví stěžovatele. Tímto způsobem, tedy reálným fyzickým nedodáním zboží odběratelům a následným převodem vlastnického práva zpět na stěžovatele, uváděl faktoringové společnosti v omyl a vylákal z nich částky proplacené na základě jednotlivých vystavených faktur, čímž jim způsobil škodu celkem 33 548 502,02 Kč. V podrobnostech stran popisu skutku Ústavní soud pro stručnost odkazuje na rozhodnutí obecných soudů.
3. Vrchní soud shora označeným usnesením odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení se postupně podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Konstatoval, že podstata jednání stěžovatele spočívala v úmyslném vytváření mylného dojmu a reálnosti prováděných obchodů, k nimž ovšem fakticky nedocházelo. Předmětná komodita (cukr) se nikdy nedostala do dispozice odběratelů, kteří pouze vystavovali faktury z iniciativy stěžovatele. Stěžovatel tak jednal v rozporu se smluvním ujednáním. Dále soud uvedl, že soudy nižších instancí při rozhodování nepochybily a neshledal rozpor mezi skutkovými a právními závěry s provedenými důkazy. Soud rovněž odmítl spekulace stěžovatele o průtazích v řízení a poukázal na charakter vyšetřované činnosti. Ani další námitky stěžovatele stran kladení otázek svědkům při výslechu či porušení zásady subsidiarity trestní represe neshledal důvodnými.
4. Stěžovatel v ústavní stížností uplatňuje opět téže námitky, které byly předmětem řízení před obecnými soudy. Brojí zejména proti tvrzenému rozporu závěrů obecných soudů s provedenými důkazy, nesprávnému právnímu hodnocení věci obecnými soudy či provádění důkazů v rozporu s trestněprávními předpisy. Tvrdí, že jeho jednání nenese znaky trestného činu.
5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud poukazuje zejména na to, že již z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Námitkou týkající se subsidiarity trestní represe se ostatně zabýval i Nejvyšší soud, přičemž závěry obecných soudů nejsou neudržitelné. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu