ECLI:CZ:US:2019:2.US.2326.19.1
sp. zn. II. ÚS 2326/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. S. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 7 Tdo 327/2019-2556, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 č. j. 10 To 34/2018-2093 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018 č. j. 56 T 7/2016-1885, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho základní práva na osobní svobodu a spravedlivý proces garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod bodem I./1) uznán vinným zločinem loupeže dle §173 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 a 4 písm. a) trestního zákoníku. Těchto zločinů se měl stěžovatel dopustit jako člen organizované skupiny. Skutek přitom zjednodušeně řečeno spočíval v tom, že dívka, která byla členkou předmětné skupiny, vylákala poškozeného za účelem pohlavního styku do bytu, kam se následně dostavilo několik mužů (jedním z nich byl právě stěžovatel), kteří předstírali, že dívka je nezletilá a že se ji poškozený pokusil znásilnit. Za pomoci násilí a jeho pohrůžek pak poškozeného donutili zaplatit "finanční odškodnění" za údajně způsobenou morální újmu. Stěžovatel byl dále pod bodem II. uznán vinným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že policejní hlídce při silniční kontrole předložil padělaný řidičský průkaz a průkaz totožnosti. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let ve věznici s ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
3. Rozhodnutí vrchního soudu následně stěžovatel pouze v části, jíž bylo rozhodnuto o skutku specifikovaného výše pod bodem I./1) rozsudku městského soudu, napadl dovoláním, které Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Námitky stěžovatele totiž směřovaly především proti procesu dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, na nichž soudy založily závěr o jeho vině (včetně námitky porušení zásady in dubio pro reo), resp. představovaly konkurenční verzi skutkového děje. Tyto námitky by podle Nejvyššího soudu mohly být úspěšně vzneseny pouze v případě, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud však v tomto směru žádný rozpor, natožpak extrémní povahy, neshledal. Důvodnou neshledal ani námitku, že skutková zjištění neumožňovala kvalifikovat skutek jako loupež spáchanou organizovanou skupinou, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl vědomě členem této skupiny, resp. že v tomto směru stěžovatel jednal ve skutkovém omylu dle §18 odst. 1 trestního zákoníku. I tato námitka totiž byla založena výhradně na stěžovatelově vlastní verzi skutkového děje diametrálně se odlišující od skutkových závěrů obecných soudů. Konečně Nejvyšší soud uvedl, že uvedené námitky již stěžovatel opakovaně uplatnil v předchozích fázích řízení a soudy nižších instancí se s nimi náležitě vypořádaly.
4. Proti rozhodnutím obecných soudů nyní stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jádro ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že v jeho věci nesprávně zjistily skutkový stav, resp. že jimi učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy měly též pochybit při hodnocení provedených důkazů, když v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 a §125 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neodůvodněně upřednostnily důkazy svědčící v jeho neprospěch a k důkazům svědčícím v jeho prospěch naopak vůbec nepřihlédly. Tímto postupem pak zároveň porušily zásadu in dubio pro reo, resp. zásadu presumpce neviny. Stěžovatel dále rozporuje právní hodnocení skutku, konkrétně má za to, že obecné soudy pochybily, když jej posoudily jako loupež spáchanou členem organizované skupiny. Toto hodnocení však podle jeho názoru neplyne ze zjištěného skutkového stavu a ani z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Na trestné činnosti skupiny se totiž nijak vědomě nepodílel, nebyl s ní ani srozuměn, naopak další obvinění pouze zneužili jeho nevědomosti k dokonání trestné činnosti. Jeho jednání odpovídalo tomu, jak situaci skutečně vnímal. Jednal tudíž ve skutkovém omylu. Vrchní a Nejvyšší soud pak dále podle stěžovatele pochybily, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami, které vůči nesprávně zjištěnému skutkovému stavu vznesl ve svých opravných prostředcích. Jejich rozhodnutí tudíž považuje za zmatečná a nepřezkoumatelná. Konečně tím, že byl stěžovatel v trestním řízení, v němž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pak podle něj mělo dojít i k porušení jeho práva na osobní svobodu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však institucionálně nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že tento pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nepřísluší, aby závěry obecných soudů přehodnocoval. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu