ECLI:CZ:US:2019:2.US.2339.19.1
sp. zn. II. ÚS 2339/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., toho času ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2019, č. j. 5 T 81/2016-858, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2019, č. j. 4 To 210/2019-885, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2019 a doplněnou podáním doručeným stejného dne, která po doplnění příloh splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše v návětí uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "stížnostní soud"), a to z důvodu, že jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 10, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, 2, čl. 40 odst. 3,5 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na účinné opravné prostředky dle protokolu č. 13 k Úmluvě, čl. 14 bod 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a "právo na demokratický právní stát" dle čl. 5 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem nalézacího soudu ze dne 9. 10. 2017, č. j. 5 T 81/2016-500, ve spojení s usnesením stížnostního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 To 68/2018-569, odsouzen pro trestný čin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin nedovoleného pronásledování, za který byl odsouzen již dříve v nesouvisejícím trestním řízení, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců.
3. Skutek kladený stěžovateli za vinu spočíval, zhuštěně řečeno v tom, že stěžovatel měl ve dvou případech (15. 11. 2014 a 18. 12. 2014) jednou prostřednictvím on-line žádosti, podruhé prostřednictvím finanční poradkyně podat žádost o úvěr v úhrnné výši 1 820 000 Kč na jméno svého syna, přičemž uvedl nepravdivé údaje o jeho zaměstnání a příjmech, přestože jeho syn u stěžovatelem uváděných zaměstnavatelů nikdy zaměstnán nebyl a tou dobu studoval čtvrtý ročník střední průmyslové školy, přičemž k poskytnutí úvěru ani v jednom případě nedošlo (dále jen "předmětné skutky").
4. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného pro předmětné skutky, který byl zamítnut napadeným usnesením nalézacího soudu. Proti němu podal stěžovatel stížnost, kterou však zamítl svým napadeným usnesením stížnostní soud.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel na vrub napadených rozhodnutí obecných soudů napadá 1) nesprávné vyhodnocení novosti důkazů; 2) překvapivost rozhodnutí stížnostního soudu; 3) porušení základních zásad trestního řízení; 4) neprovedení důkazů bez zjištění, zda by byly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci; 5) porušení zásady in dubio pro reo; 6) vydání rozhodnutí nezákonným soudcem. Podstatu jednotlivých námitek lze shrnout takto:
6. Ad 1) stěžovatel argumentuje, že závěr nalézacího soudu, že nepředložil žádné návrhy na důkazy dříve neznámé, není správný. Za nový důkaz stěžovatel považuje tzv. rapportlist, který měl prokázat, že stěžovatel byl dne 18. 12. 2014 v zaměstnání, a tedy nemohl být přítomen v kanceláři finanční poradkyně. K této skutečnosti rovněž navrhl výslech dalších svědků, nicméně nalézací soud se k tomu skoro nevyjádřil a uvedený důkaz nevyhodnotil. Stěžovatel rovněž navrhl výslech řady osob, které mohly vypovídat k celé situaci, aniž by hodnotil, jaký důkazní význam z hlediska obnovy řízení mají, přičemž dle stěžovatele mohly výpovědi těchto osob vyvrátit či zpochybnit stěžejní svědectví svědkyně z hlavního líčení. Navržení svědci přitom dříve soudu známí nebyli. Stěžovatel rovněž odmítá argumentaci nalézacího soudu, že obnovu řízení nemůže odůvodnit opětovný výslech již dříve vyslechnutého svědka. Podle stěžovatele totiž důvodem pro obnovu může být i změna výpovědi. Stížnostní soud pak tyto vady v postupu soudu nalézacího neodstranil.
7. Ad 2) stěžovatel považuje rozhodnutí stížnostního soudu za překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stížnostní soud se totiž přesvědčivě a řádně nevypořádal s veškerými nově uváděnými skutečnostmi a nově navrženými důkazními prostředky stěžovatele. Stížnostní soud se vůbec nezabýval argumentem stěžovatele, že výslech svědků k znevěrohodnění klíčové svědkyně z původního nalézacího řízení nenavrhl již v hlavním líčení proto, že nebyl řádně o hlavních líčeních vyrozumíván. Soud se nezabýval rovněž velmi důležitými "důkazními prostředky" o tom, že z inkriminovaného e-mailu a telefonního čísla komunikovala s bankami ohledně poskytnutí úvěrů jeho bývalá manželka, jakož ani ke svědectví dalších dvou svědkyň, k nimž stížnostní soud uvedl, že stěžovatel nedoložil, že jsou ochotny změnit své stanovisko z hlavního líčení, v němž odmítly vypovídat. Rovněž se stěžovateli nelíbí, že se stížnostní soud odmítl zabývat rapportlistem, prokazujícím, že stěžovatel byl dne 18. 12. 2014 v zaměstnání na území Spolkové republiky Německo. Právě v tento den měl přitom dle odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu stěžovatel podat jednu z předmětných žádostí o úvěr.
8. Ad 3) dle stěžovatele oba obecné soudy jeho věc projednaly velmi stručně, rychle a povrchně, čímž se zprotivily základním zásadám trestního řízení uvedeným v §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 6 trestního řádu a §2 odst. 13 trestního řádu.
9. Ad 4) stěžovatel upozorňuje, že jelikož nalézací i stížnostní soud neprovedly nově stěžovatelem navrhované listinné důkazy ani neprovedly výslech navrhovaných svědků, nemohly vědět, jaké nové skutečnosti a důkazy tím mohly být zjištěny a zda by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Podle stěžovatele by přitom vedly ke zproštění obžaloby jeho osoby a k zahájení trestního stíhání jeho bývalé manželky. Stěžovatel k tomu odkázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která krátce okomentoval se závěrem, že na jeho případ dopadají a svědčí pro důvodnost jeho námitek.
10. Ad 5) se podle stěžovatele nalézací soud i stížnostní soud zpronevěřily principu in dubio pro reo, neboť k věci nepřistupovaly nepředpojatě a nebyly v zásadě otevřené tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit.
11. Ad 6) stěžovatel namítá, že jeho návrh na povolení obnovy řízení měl od počátku až do konce rozhodovat zákonný soudce, jímž byl JUDr. Milan Kučera, Ph.D., který jeho věc dostal přidělenou podle rozvrhu práce. Veřejné zasedání dne 13. 3. 2019 však projednala náhradní soudkyně JUDr. Soňa Biskupová Fišerová, které byla dle zjištění stěžovatele věc přidělena již v době, kdy byl dr. Kučera soudcem nalézacího soudu. Tím bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že k porušení základních práv označených stěžovatelem napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, který v ně vyústil, nedošlo a ani dojít nemohlo. Celá stěžovatelova argumentace je toliko vyjádřením jeho subjektivního nesouhlasu se způsobem, jak obecné soudy s jeho návrhem na povolení obnovy řízení naložily. Jakkoliv pro takový subjektivní nesouhlas Ústavní soud má pochopení, nelze jej činit kritériem pro posouzení možného porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatele.
15. Obě napadená rozhodnutí se přitom, vzájemně se doplňujíce, všemi stěžovatelem vznesenými námitkami zabývají a přesvědčivě odůvodňují, proč stěžovateli za pravdu dát nemohly. Stěžovatel přitom nijak na odůvodnění vypořádání se s jeho argumenty obecnými soudy věcně nereaguje, a tedy po Ústavním soudu v podstatě žádá jejich nové zvážení bez ohledu na to, jak se s nimi vypořádaly obecné soudy a zda takové vypořádání lze z ústavněprávního hlediska považovat za přípustné, či nikoliv. K tomu však Ústavní soud povolán není. Za těchto okolností se Ústavní soud omezil pouze na přezkoumání, zda obecné soudy na všechny stěžovatelovy námitky v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení adekvátně reagovaly, přičemž uzavřel, že tomu tak bylo a že žádným způsobem z mezí ústavnosti tohoto řízení nevykročily. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
16. Ohledně námitek 1) a 2) považuje Ústavní soud za stěžejní skutečnost, že stěžovatel namítá, že se obecné soudy jeho argumentací nezabývaly, ačkoliv Ústavní soud dospěl ke zcela opačnému závěru a jakkoliv napadené usnesení nalézacího soudu prakticky prostor stěžovatelově argumentaci nevěnuje, tuto jednoznačnou vadu odstranil v plném rozsahu stížnostní soud v odůvodnění svého napadeného usnesení.
17. Nalézací soud vysvětlil stěžovateli na s. 6 svého napadeného usnesení, že stěžovatel se snaží návrhem na povolení obnovy řízení toliko opakovat svou obhajobu, již uplatňoval v rámci původního trestního stíhání, ačkoliv tato byla jednoznačně vyvrácena. Stížnostní soud se pak konkrétně vyjádřil k tomu, proč by prokázání skutečnosti, že se dne 18. 12. 2014 stěžovatel nacházel v cizině, nic ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku nemohlo změnit, neboť stěžovatel předmětnou žádost o úvěr podepsal již dne 17. 12. 2014 a následující den k ní byl toliko připojen podpis poradkyně pro hypoteční úvěry (srov. bod 28. až 31. napadeného usnesení stížnostního soudu). Stížnostní soud rovněž uvedl, proč by povolení obnovy řízení nemohly odůvodnit ani výslechy svědků, jimiž stěžovatel usiloval o znevěrohodnění svědkyně, kterou sám nalézací soud označil za důležitou. Stížnostní soud totiž vycházel z toho, že žádná z těchto osob nemohla mít informace k vlastnímu podání žádosti o úvěr (viz bod 24. napadeného usnesení stížnostního soudu). Stěžovatelovo tvrzení, že se stížnostní soud k těmto jeho důkazním návrhům vůbec nevyjádřil, je tak nepravdivé.
18. Rovněž se stížnostní soud zabýval návrhem na výslech svědkyň, které původně využily svého práva nevypovídat. Důkazy potenciálně získané z jejich možných výpovědí nepovažoval stížnostní soud za nové, neboť stěžovatel neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že svědkyně jsou nyní ochotny změnit názor a ve věci vypovídat (srov. bod 23. napadeného usnesení stížnostního soudu). Není tedy pravdou, že by obecné soudy odmítly připustit jako nový důkaz i novou výpověď již vyslechnuté osoby, jen v případě návrhu opakovaného výslechu svědkyň nezjistily nic, co by je opravňovalo k domněnce, že svědkyně tentokráte vypovídat chtít budou.
19. Jejich požadavek, aby ochota změnit svou původní výpověď byla určitým způsobem objektivizována (např. písemným prohlášením o připravenosti vypovídat), přitom Ústavní soud nemůže považovat za excesivní [srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 2731/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 183/79 SbNU 79), bod 20., či nález sp. zn. III. ÚS 95/99 ze dne 25. 11. 1999 (N 165/16 SbNU 215)]. V opačném případě by totiž v jakémkoliv pravomocně skončeném trestním stíhání byl dán důvod pro obnovu řízení jen z důvodu formálního konstatování, že některý ze svědků, kteří původně nevypovídali, vypovídat možná bude či že někdo svou již učiněnou výpověď možná změní.
20. Stejně tak se stížnostní soud zabýval i stěžovatelovým tvrzením, že výslechy svědků zpochybňujících věrohodnost svědkyně označené v odsuzujícím rozsudku za důležitou, nenavrhl již v některém z hlavních líčení proto, že o jejich konání nebyl řádně vyrozumíván, neboť upozornil na to, že stěžovatel sám žádal o provádění hlavních líčení bez své přítomnosti, přičemž před každým takovým hlavním líčením vedeným bez přítomnosti stěžovatele bylo zjišťováno u stěžovatelova obhájce, zda tato stěžovatelova žádost trvá (srov. body 15. a 16. napadeného usnesení stížnostního soudu). Ani na tuto pasáž odůvodnění stěžovatel nijak nereagoval, nevymaniv tak svou argumentaci z hranic toliko nedůvodného subjektivního nesouhlasu.
21. Konečně se stížnostní soud zabýval i stěžovatelovým tvrzením o tom, že předmětný e-mail a telefonní číslo užívala jeho manželka, nikoliv on. Vyvrátil je nejen poukazem na to, že opak byl bezpečně prokázán již v hlavním líčení, ale zejména i na to, že stěžovatel své tvrzení opíral o výsledek přestupkového řízení vedeného proti stěžovatelově manželce, které však skončilo odložením věci (srov. body 25. a 26. napadeného usnesení stížnostního soudu). Stěžovatel rovněž na toto odůvodnění, které Ústavní soud považuje za přesvědčivé a úplné, nijak nereagoval.
22. Za těchto okolností tak Ústavní soud v mezích námitek 1) a 2) považuje stěžovatelovu argumentaci za nezpůsobilou odůvodnit byť potenciálně závěr o tom, že některé z jeho ústavně zaručených základních lidských práv či svobod bylo porušeno.
23. K námitkám 3), 4) a 5) se sluší podotknout dřívější judikaturní závěry Ústavního soudu, že důvodem pro obnovu řízení automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení je povinen nové skutečnosti či důkazy hodnotit referenčním kritériem skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a posoudit, zda je vůbec nová skutečnost či důkaz způsobilá tento skutkový stav narušit.
24. Dospěje-li pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně odůvodní, Ústavní soud proti němu zásadně nijak zasahovat nemůže. I v tomto typu řízení platí totiž pro orgány činné v trestním řízení základní zásady dokazování, zejména bezprostřednosti a ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Proto i Ústavní soud musí při přezkumu dokazování v řízení o obnově řízení projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)].
25. Vzhledem k závěrům učiněným shora k námitkám 1) a 2) tak Ústavní soud nemůže než konstatovat, že obecné soudy se od základních zásad dokazování v trestním řízení nijak neodchýlily, naopak postupovaly zcela v souladu s nimi. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti a navrhované důkazy vůbec nejsou způsobilé přivodit změnu původního rozhodnutí v intencích §278 odst. 1 trestního řádu, nelze jim vytknout, že tyto důkazy odmítly v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení provádět. Vzhledem ke kvalitě, věcnosti a přesvědčivosti odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, které se precizně vypořádává se všemi námitkami, které stěžovatel vznáší i ve své ústavní stížnosti, nespatřuje Ústavní soud žádný náznak předpojatosti obecných soudů ohledně výsledku řízení o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení.
26. I s námitkou 6) se stížnostní soud vypořádal. V bodě 12. svého napadeného rozhodnutí uvedl, že dr. Biskupové Fišerové byla stěžovatelova věc přidělena v souladu s rozvrhem práce jakožto zastupující předsedkyni senátu, který byl v průběhu tohoto řízení přeložen k jinému soudu. Stěžovatel ani nenamítá nesprávnost tohoto řešení či jeho rozpor s rozvrhem práce, ale toliko uvádí, že podle jeho zjištění vedla dr. Biskupová Fišerová veřejné zasedání v době, kdy již dr. Kučera byl soudcem nalézacího soudu. Taková námitka zjevně nemůže být úspěšná. Stěžovatel opomíjí, že relevantním okamžikem pro založení zákonného soudce je zahájení řízení o povolení návrhu na obnovu řízení, pozdější změny již roli hrát nemohou, neboť zásadně má být věc projednána od začátku do konce jedním soudním tělesem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)], což platí i pro případ zastupování, které však musí být rovněž transparentně a předvídatelně upraveno v rozvrhu práce [nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)]. Stěžovatel v nynější věci ani nepopírá, že v rozvrhu práce nalézacího soudu byla dr. Biskupová Fišerová určena k zastupování za dr. Kučeru. Jestliže jednou stěžovatelova věc této soudkyni napadla v souladu s platným rozvrhem práce, nelze spatřovat ničeho protiústavního na tom, že v této věci rovněž rozhodla bez ohledu na to, kde působil po tomto nápadu dr. Kučera.
V. Závěr
27. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu