ECLI:CZ:US:2019:2.US.2415.19.1
sp. zn. II. ÚS 2415/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2019, č. j. 14 Co 54/2019-494, a výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 30. 1. 2019, č. j. 3 P 249/2016-461, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na rodinný život a právo na péči o děti zaručené v čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava péče a styku ve vztahu k nezletilým dcerám A. a L., jejichž matkou je P. B.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih (dále též jen "okresní soud") ze dne 7. 8. 2017, č. j. 3 P 249/2016-184, byly obě dcery svěřeny na dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výlučné péče matky (výroky I a V). Současně byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné (výroky II, III, IV a VI) a byl upraven jeho styk s nezletilými (výrok VII). K odvolání stěžovatele o věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud"), který potvrdil rozhodnutí okresního soudu stran péče o nezletilé a výživného, v kterémžto rozsahu nabyl rozsudek okresního soudu právní moci dne 14. 11. 2017. Pokud jde o úpravu styku, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. O úpravě styku s nezletilými bylo rozhodnuto až rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 3 P 249/2016-265, který nabyl právní moci k odvolání stěžovatele dne 28. 5. 2018.
4. Návrhem doručeným okresnímu soudu dne 6. 8. 2018 se stěžovatel domáhal změny posledně uvedeného rozhodnutí ve smyslu svěření nezletilých do střídavé péče rodičů za současného stanovení matčiny povinnosti hradit výživné, resp. snížení stávající vyživovací povinnosti (včetně zrušení dlužného výživného) stěžovatele. Návrh odůvodnil zejména tím, že od posledního rozhodnutí soudu došlo k podstatným změnám poměrů (zejména poukázal na skutečnost, že mladší dcera již není kojena, děti nejsou na matku fixovány a jsou zvyklé na prostředí u stěžovatele).
5. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uvedený návrh stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče (výrok I) a snížení výživného a zrušení dlužného výživného k nezletilým (výrok II) zamítl. Odůvodnil, že "až v květnu [2018] došlo ke stabilizaci situace a stěžovatel po velmi krátké době podal návrh na změnu výchovy. I jen s ohledem na krátký časový odstup od posledního rozhodnutí nemohla nastat taková zásadní změna poměrů, která by převážila nad zájmem stability výchovného prostředí nezletilých a odůvodňovala by tak změnu stávajícího stavu."
6. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že se tento soud odvolal na abstraktní veličinu "stability výchovného prostřední", aniž by však definoval, co jí má na mysli. Obdobně jako v původním návrhu uvedl, že na jeho straně došlo ke změně poměrů (zejména poukázal na úpravu pracovní doby).
7. Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud") napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že "obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vůbec v daném řízení nezkoumaly nejlepší zájem nezletilých dětí." Opakuje, že si upravil pracovní dobu a přestěhoval se do bydliště nezletilých, aby jim mohl být blíže. Zdůrazňuje, že "se obecné soudy ani nezabývaly přáním nezletilých dětí, a to i samozřejmě s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti", přičemž odkazuje na relevantní judikaturu zdejšího soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167) ze dne 2. 11. 2010; veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly dostatečné dokazování k prokázání naplnění kritérií podstatných pro rozhodnutí o svěření nezletilých do péče jednoho či obou rodičů.
9. Ústavní soud si vyžádal spis a vyjádření účastníků řízení; tato vyjádření však nezasílal stěžovateli k replice, neboť nepřesahují rámec argumentace napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dcerám, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy.
12. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
13. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilých dcer, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam uváděnou judikaturu).
15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že v řízení ve věcech péče o nezletilé mají obecné soudy povinnost zjistit a zohlednit stanovisko, názor či přání nezletilého dítěte (z recentní judikatury srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019).
16. Ve vztahu ke kritériu přání dítěte Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být 'zásadním vodítkem' (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako 'přední hledisko' však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]".
17. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte, přičemž nelze a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Povinnost zohlednit postoj nezletilých dětí Ústavní soud zdůraznil rovněž ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 (bod 33) či nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 (bod 33), v němž zdejší soud obecným soudům vytknul, že odmítly respektovat, lépe řečeno připustit, že i nezletilý (v té době 7-8letý) může mít vlastní názor a může činit vlastní rozhodnutí a úsudky.
18. Ústavní soud dále uvádí, že v případě, že jeden z rodičů naplňuje čtyři shora vymezená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
19. Uvedené požadavky pak platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilému dítěti, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z úpravy obsažené v ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
20. K nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti ovšem nemůže vést každá, nýbrž pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupř. "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, v němž došlo kupříkladu ke změně postoje samotného nezletilého dítěte vůči úpravě výchovných poměrů, anebo v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupř. přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
21. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
22. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
23. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
24. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých.
25. Obecné soudy vycházely ve shodě s judikaturou zdejšího soudu z předpokladu, že uplynutí krátké doby od předchozí úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem automaticky nevylučuje možnost podstatné změny poměrů, jež naopak - jak se podává výše - může nastat též náhle. Obecné soudy však po zhodnocení skutkových okolností nyní projednávaného případu dospěly k odůvodněnému závěru, že zde k žádné podstatné změně poměrů nedošlo, a to mj. proto, že o výchovných poměrech nezletilých bylo rozhodováno krátce před podáním aktuálního návrhu. Na tomto závěru neshledává Ústavní soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
26. Dle názoru Ústavního soudu nelze podstatnou změnu poměrů spatřovat v přestěhování stěžovatele do P. ani v úpravě jeho pracovní doby, na něž je poukazováno v ústavní stížnosti. Prvně uvedená skutečnost totiž byla brána v potaz již v předchozím řízení, byť se jednalo toliko o úpravu styku stěžovatele s nezletilými (srov. rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2017, č. j. 3 P 249/2016-265). Co se týká úpravy pracovní doby, k níž došlo na začátku roku 2019, jedná se o změnu, kterou nelze považovat za podstatnou, neboť stěžovatel nadále pracuje v rozsahu 40 hodin týdně, které jsou pouze odlišným způsobem strukturovány. Současně je nicméně vhodné poznamenat, že obě zmíněné okolnosti svědčí o dobré vůli stěžovatele být dětem k dispozici, což je třeba kvitovat.
27. Protiústavní intenzity nedosahuje ani argument, že se obecné soudy v nyní projednávaném případě nezabývaly přáním nezletilých dětí. Ústavní soud opakuje a zdůrazňuje již výše formulovaný postulát povinnosti obecných soudů zjistit a zohlednit (s přihlédnutím k věku a rozumové vyspělosti) v řízení ve věci péče o nezletilé stanovisko dětí, nicméně je toho názoru, že tento požadavek byl okresním a krajským soudem v konečném důsledku naplněn, a to zejména s ohledem na věk nezletilých dcer. Pro Ústavní soud je totiž podstatné, že v době řízení před okresním soudem měla mladší dcera pouze pět let, starší dcera pak čerstvě sedm let, přičemž řízení před krajským soudem proběhlo o pouhé tři měsíce později. Ze shora citované judikatury Ústavního soudu zcela zjevně nelze dovodit povinnost zjištění stanoviska pětiletého dítěte. Věk sedmi let (a jednoho, resp. čtyř měsíců) je možné označit za "hraniční", ani zde však nelze hovořit o jednoznačně formulovaném ústavním požadavku na zjištění přání dítěte. Ústavní soud v této souvislosti zohlednil kontext nyní projednávaného případu. Napadená rozhodnutí byla totiž vydána jen krátce poté, co došlo k úpravě styku stěžovatele s nezletilými (srov. rozsudek krajského soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 15 Co 101/2018-323). Jak se přitom podává z citovaného rozsudku, v tomto řízení se krajský soud - a před ním též okresní soud - snažil zjistit prostřednictvím opatrovníka stanovisko nezletilé A., ale s ohledem na její věk se to nezdařilo, z kteréhož důvodu nebylo přistoupeno ani k jejímu výslechu soudem. Odhlédnout konečně nelze ani od skutečnosti, že se stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy stanoviska svých nezletilých dcer nedovolával, byť - současně řečeno - povinnost obecných soudů zjistit a zohlednit stanovisko nezletilých dětí nastupuje ex officio. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postup obecných soudů lze s ohledem na požadavek zajištění participačních práv nezletilých považovat za ústavně konformní.
28. Ústavní soud se vzhledem ke shora uvedenému v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto ponechaly nezletilé ve výlučné péči matky.
29. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení a obnovení střídavé výchovy u nezletilých není do budoucna v žádném případě vyloučena, čehož si je ostatně stěžovatel dobře vědom, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z výše zmiňovaného ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (zejména přání dětí, ale rovněž změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dcerám, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
30. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu