ECLI:CZ:US:2019:2.US.2437.19.1
sp. zn. II. ÚS 2437/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Jonáka, Zdeňka Jonáka a Lenky Valentové, všech zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem Čáslav, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. 22 Cdo 4440/2018-174 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 č. j. 27 Co 323/2017-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 8. 5. 2017 č. j. 5 C 309/2016-83, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 10. 2017 č. j. 5 C 309/2016-88, zamítl žalobu na určení, že žalobce, a to Česká republika - Ministerstvo obrany (dále též "vedlejší účastník"), je vlastníkem pozemků v katastru nemovitostí parc. č. X1 o výměře 97 m2 v kat. území Čáslav, parc. č. X2 o výměře 2118 m2 v kat. území Čáslav, které jsou zapsány v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora na LV X3, pro okres K., obec Č. a kat. území Čáslav. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 č. j. 27 Co 323/2017-149 tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2019 č j. 22 Cdo 4440/2018-174 odmítl dovolání stěžovatelů s odůvodněním, že se odvolací soud při posuzování otázky dobré víry žalovaných neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
3. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítají porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelé spatřují v rozhodnutí odvolacího soudu porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí bylo rozhodnutím překvapivým, jednalo se o rozhodnutí které "nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat". Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyni stěžovatelů svědčilo vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí, cítila se jako vlastník pozemků a proto o předmětné pozemky v restituci nežádala. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že dobrá víra v pravdivost a správnost zápisu v katastru nemovitostí jejich právní předchůdkyně nemůže být dnes přičítána k jejich tíži. Tím spíše, že jejich právní předchůdkyně byla ve svém vlastnickém právu opakovaně utvrzována, a to nejen pasivně ze strany státu tím, že z předmětných pozemků odváděla desítky let daně z nemovitostí, ale rovněž aktivně tím, že s ní žalobce uzavřel nájemní smlouvu. I kdyby měla právní předchůdkyně stěžovatelů k předmětným pozemkům pouze holé vlastnictví, její dobrá víra, že jí věc patří, a její nakládání s věcí jako s věcí vlastní jsou nesporné.
5. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že odvolací soud a Nejvyšší soud se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, a to nejen v otázce posouzení, zda stěžovatelé, resp. jejích právní předchůdkyně nabyli vlastnického práva vydržením, ale zejména v otázce, zda omyl státu, jenž jedná v soukromoprávních vztazích, může vyvolat stejnou důvěru v jednání jednotlivce, jako jednání státu v případě výkonu vrchnostenské činnosti státu.
6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření Krajského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že až do obnovy operátu se spornými pozemky nakládal jako vlastník v průběhu celých devadesátých let. Následně reagoval na chybu katastrálního úřadu uzavřením smlouvy, kterou však v roce 2015 vypověděl po odhalení zmíněné chyby. Sporné pozemky se nikdy nenacházely mimo uzavřený a střežený areál vojenského letiště Čáslav.
7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho postup nebyl pro stěžovatele překvapivý. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. 3. 2018 se podává, že stěžovatelé jako žalovaní zastoupení advokátem byli ve smyslu §118a občanského soudního řádu odvolacím soudem vyzváni, aby vylíčili rozhodné skutečností, ze kterých dovozují, že oni nebo jejich právní předchůdci byli v dobré víře, že předmětné pozemky byly v jejich vlastnictví, s ohledem na to, že stát se měl jako vlastník v předchozí době chopit držby předmětných pozemků. Obsáhle bylo též poukázáno na právní úpravu restitučního zákonodárství. Stěžovatelé byli vyzváni k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení a poučeni o následcích spojených s nesplněním této výzvy spočívajících v neunesení břemene tvrzení a důkazního a o případném neúspěchu ve věci. Nelze souhlasit s tím, že by stěžovatelé nemohli na základě průběhu řízení předpokládat rozhodnutí odvolacího soudu, když jim navíc bylo i v rámci předvídatelnosti rozhodnutí právní hodnocení věci odvolacím soudem nastíněno a bylo zopakováno dokazování provedené před soudem prvního stupně. Stěžovatelé následně již ve věci netvrdili další rozhodné skutečnosti ani nenabídli nové důkazy (viz protokol o jednání ze dne 10. 5. 2018). K otázce posouzení dobré víry a omluvitelnosti omylu stěžovatelů či jejich právní předchůdkyně bylo provedeným dokazováním prokázáno, že předmětné pozemky byly státem vyvlastněny právnímu předchůdci stěžovatelů rozhodnutím ze dne 8. 12. 1958 a stát se chopil jejich faktické držby a zřídil na nich areál vojenského letiště Čáslav a oplotil je dosud existující betonovou zdí, která bránila stěžovatelům v jejich faktickém užívání. Nedošlo však k zápisu rozhodnutí o vyvlastnění do evidence nemovitostí. Stát s vyvlastňovanými nemovitostmi nakládal jako vlastník a chopil se jejich držby. Tento způsob odnětí nemovitostí v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 představoval restituční důvod a stěžovatelé nemohou svá tvrzení o vlastnickém právu k předmětným pozemkům účinně postavit na tom, že nedošlo k platnému vyvlastnění předmětných pozemků jejich právnímu předchůdci a vlastnické právo na ně nemohlo přejít z důvodu dědění. Žalobce se sice v roce 2000 na základě omylu vyvolaného (nesprávným) zápisem v katastru nemovitostí přestal chovat jako vlastník předmětných pozemků tím, že uzavřel nájemní smlouvu právní předchůdkyní stěžovatelů a platil za jejich užívání nájem a v roce 2014 nabídl odkup pozemků. Jednalo se však o omyl na straně žalobce. Právní předchůdkyně stěžovatelů však nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí předmětných pozemků, a to objektivně s přihlédnutím ke všem okolnostem, neboť jí bylo známo, že se stát chopil držby předmětných pozemků a choval se jako jejich vlastník a v rámci restitucí jí pozemky nebyly vydány, přestože to byl jediný přípustný zákonný způsob, neboť pozemky, které přešly do vlastnictví (držby) státu mohly být vydány pouze cestou restituce. Pozemky nebyly v restituci vydány, protože byly zastavěny letištěm a nelze je vydat.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že se odvolací soud při posouzení otázky dobré víry stěžovatelů či jejich právní předchůdkyně jako předpokladu pro vydržení neodchýlil od jeho judikatury. Nedostatek dobré víry plyne ze závěru, že se nemohli po celou vydržecí dobu domnívat, že jim pozemky (které byly řádným způsobem vyvlastněny jejich právnímu předchůdci) patří, neboť je nikdy fakticky neovládali (pozemky byly oploceny a sloužily pro zajištění provozu vojenského letiště) a právní předchůdkyně žalovaných o tom byla informována v rámci restitučního řízení v roce 1994. Přinejmenším v tento okamžik se dozvěděli o okolnostech, které u nich objektivně museli vyvolat pochybnosti o tom, že jim pozemky po právu patří.
9. Stěžovatelé ve své replice uvedli, že jsou napadená rozhodnutí v extrémním rozporu se závěry Okresního soudu v Kutné Hoře a právní názor Krajského soudu v Praze shledávají jako nesprávný. Jsou přesvědčeni, že nevadí, že pozemky nikdy fakticky neovládali, byli však přesvědčeni, že jim svědčil zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí a dědické usnesení. Domnívají se, že jim nelze klást k tíži, když je v existenci jejich vlastnictví utvrdil katastrální úřad i stát, který byl nájemcem po více než 15 let a stěžovatelé se bez svého přičinění stali účastníky sporu.
10. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů je tedy přípustná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
13. Ústavní soud shledal, že stěžovatelé nepředložili žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojili proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli a svévoli, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obecné soudy se všemi argumenty stěžovatelů zabývaly ve svých rozhodnutích a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Hodnocení skutkového stavu i naplnění požadavků podústavního práva na určení vlastnického práva i uplatnění korektivu dobrých mravů jsou zpravidla svěřeny obecným soudům a nemají bez dalšího ústavní rozměr, což Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces ani vlastnického práva. Argumenty stěžovatelů tedy nedosahují ústavněprávního rozměru.
14. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu