ECLI:CZ:US:2019:2.US.2441.19.1
sp. zn. II. ÚS 2441/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Daňkovice, se sídlem Daňkovice 9, Daňkovice, zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Brněnská 110, Nové Město na Moravě, proti rozsudku Krajského soudu Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 5. 4. 2018 č. j. 54 Co 731/2016-163 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 3425/2018-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 11 odst. 3, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalobkyně") domáhala určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 490, 524/1 a 508/1 (ostatní plocha, silnice) v katastrálním území Daňkovice (blíže specifikovány ve výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu).
3. Krajský soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 8. 2016 č. j. 10 C 44/2015-89, kterým byla žaloba zamítnuta, a to tak, že se určuje, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobkyně. Konstatoval, že předmětné pozemky jsou svým určením komunikacemi - silnicemi druhé a třetí třídy, které nemohou představovat historický majetek obce, jelikož je k rozhodnému datu 31. 12. 1949 nevlastnila. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se jedná o pozemky zastavěné nejméně od roku 1947 silnicemi, které slouží obecnému prospěchu, jsou celostátního významu a neslouží převážně jen obyvatelstvu obce. O historický majetek by se podle soudu mohlo jednat pouze v části pozemku parc. č. 508/1 (o výměře 2 m2), avšak ten je zastavěn komunikací (silnicí druhé třídy), která není komunikací účelovou; proto ani tato část pozemku nemohla přejít do vlastnictví obce. Ostatní pozemky nejsou historickým majetkem obce, a proto soud zkoumal podmínky ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 172/1991 Sb."), konkrétně podmínku právního hospodaření. K rozhodnému datu 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření k pozemkům Místnímu národnímu výboru ve Sněžném. Jestliže obec Sněžné nejpozději ke dni 31. 3. 2013 neuplatnila návrh na zápis vlastnického práva vůči katastrálnímu úřadu, resp. nepodala určovací žalobu, nesplnila svou povinnost danou zákonem a dne 1. 4. 2013 vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na stát. Dále se soud zabýval námitkou vydržení předmětných pozemků ze strany stěžovatelky a dospěl k závěru, že k němu dojít nemohlo. Jakkoliv dne 25. 5. 1994 stěžovatelka navrhla zápis vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, nebyla schopna prokázat, co tvořilo přílohu č. 1 návrhu, jež měla být seznamem pozemků, kterých se přechod týkal. Stěžovatelka se proto mohla cítit být držitelem pozemků až v srpnu roku 2005 (prohlášení ze dne 30. 8. 2005, na základě kterého bylo zapsáno vlastnické právo), avšak již 17. 3. 2015 byla žalobkyní podána žaloba na určení vlastnického práva České republiky, čímž byla zpochybněna dobrá vůle stěžovatelky jako držitelky pozemků.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Vypořádal se přitom i s poukazem stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16 a dodal, že pro nabytí vlastnického práva stěžovatelkou je irelevantní, jestliže se žalobkyně mohla domáhat svých práv k dotčenému majetku dříve než v roce 2015, pakliže navzdory podání žaloby až po téměř 24 letech od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny všechny předpoklady vydržení vlastnictví pozemku stěžovatelkou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti právnímu posouzení otázky vydržení ze strany obecných soudů. Opakovaně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16 a tvrdí, že obecné soudy nebraly v potaz zásadní okolnosti případu, a to zejména faktické hospodaření s pozemky (údržba, opravy, úpravy a zhodnocení). Poukazuje také na údajné evidentní zneužití práva ze strany státu, který byl ve věci po dobu několika let nečinný a ignoroval nesprávný zápis vlastnického práva ve veřejném seznamu příslušného katastrálního úřadu.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a ustálenou judikaturou, přičemž nelze dovodit ani nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že krajský soud postavil najisto počátek běhu promlčecí doby, proti němuž stěžovatelka v průběhu řízení ani nebrojila. Je samozřejmě skutečností, že žalovaná podala žalobu v samém závěru běhu promlčecí lhůty (pozn.: k tomu se v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil též Nejvyšší soud). Byla to však stěžovatelka, která neunesla důkazní břemeno stran tvrzení o zápisu vlastnického práva k pozemkům v roce 1994. S poukazem stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16 ze dne 23. 5. 2017 se dostatečně vypořádal již Nejvyšší soud, který upozornil na skutkové i právní odlišnosti daného případu. Ústavní soud si přitom dovoluje na jeho odůvodnění pro stručnost odkázat.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu