ECLI:CZ:US:2019:2.US.2472.19.1
sp. zn. II. ÚS 2472/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vasyla Namniaka, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 24/2019-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení a náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a právo na právní pomoc podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu, resp. s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených listin vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 1. 2019, č. j. 43 A 11/2018-28, odmítl blanketní žalobu stěžovatele, protože ji ve lhůtě stanovené pro podání žaloby nerozšířil o žádný projednatelný žalobní bod. Současně krajský soud stěžovateli neustanovil právního zástupce, neboť eventuální doplnění žaloby by již bylo podle krajského soudu mimo zákonem stanovenou lhůtu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou spojil se žádostí o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Usnesením ze dne 20. 2. 2019, č. j. 10 Azs 24/2019-24, Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná. Současně stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení doložil splnění podmínky zastoupení advokátem a poučil ho o právních následcích nesplnění takové výzvy (srov. k tomu též usnesení sp. zn. III. ÚS 1460/19 ze dne 18. 6. 2019, jímž byla navazující ústavní stížnost odmítnuta pro vady spočívající zejména v tom, že argumentace tehdejší ústavní stížnosti i přes výzvu Ústavního soudu zůstala blanketní). Stěžovatel však ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani později povinnost právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti nesplnil. Protože nedostatek zastoupení brání pokračování v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností nyní napadeným usnesením odmítl.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že jak podle jím odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, čj. 9 Azs 246/2017-48 [konvenujícího v širších souvislostech nálezu sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289)], tak např. podle komentáře k §71 odst. 2 s. ř. s. [srov. k tomu Potěšil, L. a kol. Soudní řád správní: komentář. 1. vyd. Praha: Leges, 2014. s. 636] žádost o osvobození od soudních poplatků nebo žádost o ustanovení zástupce staví běh lhůty k podání žaloby ve smyslu ustanovení §72 s. ř. s. Nicméně tato otázka již nemůže být předmětem řízení o právě posuzované ústavní stížnosti, neboť nyní ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelovu kasační stížnost pro nesplnění podmínky právního zastoupení právě v řízení o kasační stížnosti, když k odstranění tohoto nedostatku stěžovateli stanovil dvoutýdenní lhůtu, která marně uplynula.
6. Otázku (ne)správného posouzení stavení lhůty v souvislosti s žádostí o ustanovení právního zástupce měl proto stěžovatel případně namítat již v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, čj. 10 Azs 24/2019-24, kterým Nejvyšší správní soud neustanovil stěžovateli právního zástupce pro řízení před ním, neboť jeho kasační stížnost posoudil jako zjevně neúspěšnou a zároveň stěžovatele vyzval, aby se nechal zastoupit, což stěžovatel - jak již uvedeno - nesplnil. Tuto ústavní stížnost sice stěžovatel skutečně podal, nicméně musela být Ústavním soudem odmítnuta jako blanketní, jelikož stěžovatel (resp. jeho právní zástupce, který je ovšem stejný jako v nyní projednávané věci) ani v soudem prodloužené lhůtě vady podání neodstranil a dokonce na výzvu soudu ani nijak nereagoval (viz shora cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 1460/19 ze dne 18. 6. 2019).
7. Pokud tedy jde výlučně o otázku, zda stěžovatel splnil k výzvě Nejvyššího správního soudu podmínku právního zastoupení pro řízení před ním, pak odpověď na ni je negativní (což stěžovatel nerozporuje) a odmítnutí stěžovatelovy kasační stížností nyní ústavní stížností napadeným usnesením je tak ústavněprávně plně akceptovatelné. Ústavností předchozího postupu Nejvyššího správního soudu či Krajského soudu v Hradci Králové se přitom Ústavní soud nyní již zabývat nemohl.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jeho zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Podmínka úspěchu ve věci pak platí i pro návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu