ECLI:CZ:US:2019:2.US.2487.19.1
sp. zn. II. ÚS 2487/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Erika Marka, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018 č. j. 29 Co 5/2018-185 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 3701/2018-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") svým usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 17 C 27/2013-177 v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, zastavil řízení o stěžovatelem podaném odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 25. 5. 2017 č. j. 17 C 27/2013-149, neboť stěžovatel totiž ani v soudem stanovené dodatečné lhůtě nezaplatil soudní poplatek. Obvodní soud jej přitom o tomto následku ve svém usnesení ze dne 11. 7. 2017 č. j. 17 C 27/2013-160 (doručeným jeho zástupci dne 13. 7. 2017) poučil. Stěžovatel následně požádal o osvobození od poplatkové povinnosti, které mu však obvodní soud svým usnesením ze dne 15. 8. 2017 č. j. 17 C 27/2013-169 nepřiznal. Toto rozhodnutí pak k odvolání stěžovatele potvrdil svým usnesením ze dne 27. 10. 2017 č. j. 29 Co 351/2017-175 též Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). V návaznosti na to pak obvodní soud dne 8. 11. 2017 opětovně stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval, obvodní soud tudíž řízení zastavil.
3. K odvolání stěžovatele pak městský soud svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Městský soud přitom nepovažoval za nezbytné se svým rozhodnutím čekat na to, až obvodní soud rozhodne o žádosti o "posečkání s úhradou" soudního poplatku, resp. o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku do 31. 3. 2018. Stěžovatel totiž tuto žádost podal až spolu se svým odvoláním, tj. až po vydání rozhodnutí obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení, a zároveň více než měsíc po marném uplynutí lhůty k dodatečné úhradě poplatku, aniž by přitom tento svůj postup jakkoli racionálně zdůvodnil, resp. jej omluvil. V tomto směru stěžovatel pouze tvrdil, že již část soudního poplatku uhradil, toto tvrzení se však ukázalo být nepravdivým (teprve dne 2. 1. 2018 stěžovatel uhradil částku 500 Kč). Městský soud měl tedy za to, že obvodní soud poskytl stěžovateli dostatečný prostor pro splnění poplatkové povinnosti, a to i s přihlédnutím k organizačním obtížím způsobeným skutečností, že se stěžovatel v té době nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody.
4. Rozhodnutí městského soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť stěžovatel nevznesl žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by s ohledem na existující prejudikaturu byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku měla s ohledem na okolnosti, za nichž byla podána, jediný cíl, a to zneužití procesní úpravy ze strany stěžovatele. Soudy v občanském soudním řízení totiž mají postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, a aby v řízení mohlo být postupováno bez zbytečných průtahů.
5. Stěžovatel nyní brojí proti rozhodnutím městského soudu a Nejvyššího soudu ústavní stížností, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel především rozporuje procesní postup městského soudu, který měl obvodnímu soudu znemožnit, aby rozhodl o žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Městský soud měl tedy podle stěžovatele odložit své rozhodnutí, jímž potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, kterým došlo k zastavení řízení, až do doby, než obvodní soud rozhodne o žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že tak městský soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zároveň tak odepřel stěžovateli přístup k soudu. Právo na spravedlivý proces měl podle stěžovatele porušit též Nejvyšší soud, a to konkrétně tím, že odmítl jeho dovolání, čímž vadný postup městského soudu posvětil.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky
k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nepřísluší, aby přehodnocoval právní či skutkové závěry obecných soudů. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu