ECLI:CZ:US:2019:2.US.2499.19.1
sp. zn. II. ÚS 2499/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Endrychové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 11. 2017 č. j. 9 C 45/2014-317, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 6. 2018 č. j. 60 Co 171/2018-362 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 21 Cdo 860/2019-415, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči zaměstnavateli Mateřské škole s křesťanskou výukou Uherský Ostroh, příspěvková organizace (dále jen "žalovaná") určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka je učitelka v mateřské škole a pro žalovanou pracovala od roku 1978. Dne 13. 6. 2014 žalovaná rozhodla o organizační změně č. 1/2014, účinné od 1. 9. 2014, na základě které z důvodu snížení počtu žáků v mateřské škole pro školní rok 2014/2015 snížila stěžovatelce týdenní pracovní dobu ze 40 hodin na 10 hodin týdně. V důsledku této organizační změny žalovaná navrhla stěžovatelce uzavřít Dohodu o změně pracovního poměru, na základě níž by došlo ke snížení týdenní pracovní doby ze 40 hodin na 10 hodin týdně. Stěžovatelka uvedenou dohodu odmítla akceptovat. Dne 16. 6. 2014 žalovaná předložila stěžovatelce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce (pozn.: ve výpovědi byla sjednána dvouměsíční výpovědní lhůta a odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku). Tuto výpověď stěžovatelka rovněž odmítla převzít. V průběhu řízení stěžovatelka tvrdila, že podané výpovědi předcházelo opakované diskriminační jednání a šikana ze strany žalované (zejména platové podmínky - odměny, prémie).
3. Okresní soud shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že v průběhu řízení nebylo prokázáno diskriminační jednání žalované vůči stěžovatelce. Předmětná výpověď, která následovala po vydání organizačních změn, je podle soudu po formální stránce platná a v souladu se zákonnými požadavky. Postup žalované shledal soud oprávněným, kdy výpověď byla důsledkem organizačních změn vyvolaných snížením počtu žáků v mateřské škole a nevolí stěžovatelky přistoupit na snížení týdenní pracovní doby.
4. Krajský soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejprve se vypořádal s námitkou stěžovatelky stran obsazení senátu soudu prvního stupně, kterou označil jako nedůvodnou. Neztotožnil se ani s námitkou stěžovatelky, podle níž okresní soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a rovněž ani s námitkou nesprávných závěrů okresního soudu stran tvrzené diskriminace stěžovatelky. Uvedl, že soud prvního stupně dostatečně objasnil, z jakých skutečností dovodil, že se stěžovatelkou nebylo zacházeno méně příznivě, než s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu věku, zdravotního stavu či v souvislosti s odměňováním. Krajský soud dospěl dále k závěru, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a stejně tak je i v jeho kompetenci, jaké organizační opatření přijme (zda například sníží pracovní úvazek více zaměstnancům či zruší pracovní pozici apod.) Poukázal rovněž na skutečnost, že výpověď podaná stěžovatelce byla konečným důsledkem nutnosti provedení organizačních změn založených na objektivní skutečnosti - snížení počtu žáků v mateřské škole.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Vypořádal se postupně se všemi základními námitkami stěžovatelky - diskriminace stěžovatelky ze strany žalované, porušení práva na zákonného soudce (podjatost přísedící), neplatnost výpovědi a rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Dovolací instance v odůvodnění napadeného usnesení provedla rozbor judikatury vztahující se k dané problematice, přičemž poukázala zejména na rozhodnutí vztahující se k výpovědi pro nadbytečnost zaměstnance a dospěla k závěru, že v projednávané věci nejsou dány důvody, aby byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů. Namítá, že zejména Nejvyšší soud zcela svévolně odmítl podané dovolání bez toho, aby se zabýval jejími odkazy na jiná přiléhavá rozhodnutí dovolací instance. Poukazuje na nesplnění podmínek pro podanou výpověď a nesouhlasí s tím, že by se pro zaměstnavatele stala nadbytečnou (resp., že by bylo zapotřebí její úvazek krátit či rušit).
7. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tím, že by jakkoliv svévolně došlo ke změně na postu přísedící v projednávané věci, přičemž proti postupu soudu stěžovatelka v "inkriminované" době nijak nebrojila. Ústavní stížnosti stěžovatelky označil jako nedůvodnou a dodal, že pouhá skutečnost negativního rozhodnutí a nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu nemůže znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze konstatoval, že námitky stěžovatelky nepovažuje za důvodné a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k níže uvedeným závěrům dále nebyla vyžadována replika stěžovatelky k vyjádřením okresního a krajského soudu, neboť neobsahovaly žádné nové skutečnosti.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. Stěžovatelka v textu stížnosti poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2012/2012, který má být skutkově i právně zcela totožný. Ústavní soud však s tímto hodnocením stěžovatelky nesouhlasí. Z odůvodnění rozsudku vyplývají skutkové odlišnosti, s nimiž je posléze spojeno i odlišné právní posouzení věci (například organizační změny dotýkající se pouze určitého období školního roku aj). Stěžovatelka v rozhodnutí zdůrazňuje některé jeho pasáže, které je však zapotřebí vnímat v kontextu s dalšími okolnostmi daného případu. Není rovněž možné opomenout, že v nyní posuzované věci obecné soudy pečlivě zkoumaly (ne)splnění podmínek dané výpovědi (zejména údajné zastírání skutečných záměrů pokrytých vydáním organizačního opatření) a ve věci proběhlo dostatečně rozsáhlé dokazování. Ústavní soud v tomto ohledu opakovaně judikuje, že jsou to právě obecné soudy, které jsou povolány k provádění a následnému hodnocení důkazů a k vyvozování odpovídajících právních závěrů. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti) a není součástí soustavy obecných soudů. Necítí se proto oprávněn jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jestliže nejde o otázky ústavněprávního významu. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně když rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je zapotřebí upozornit rovněž na to, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích - v návaznosti na platnou právní úpravu - akcentuje právní přezkum ve věci rozhodných zásadních právních otázek, nikoliv přezkum skutkových zjištění soudů nižších instancí. V nyní posuzované věci mu nelze upřít přezkum nastolených právních otázek, jakkoliv je jeho odůvodnění stručné a obsahuje toliko výčet relevantní judikatury k daných otázkám. Nejvyšší soud se danou věcí zabýval a neuchýlil se k pouhému konstatování její neopodstatněnosti či nepřípustnosti.
11. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011, tento se vztahuje k otázce přidělování soudní agendy a složení senátů soudu. Ústavní soud však i v tomto směru poukazuje na to, že ve věci byla řešena zejména podjatost "náhradní" přísedící s ohledem na dlouhodobou pracovní neschopnost dříve určené přísedící. Ústavní soud však z předloženého spisového materiálu nedospěl k závěru, že by obecné soudy postupovaly protiústavně, když k námitce podjatosti se obecné soudy opakovaně vyjadřovaly a zabývaly jí. Ústavnímu soud je zřejmá citlivost daného případu a dopad závěrů obecných soudů do osobnostní sféry stěžovatelky. V posuzované věci však není dáno oprávnění k jeho zásahu, neboť neshledal žádné ústavněprávní pochybení či zjevný exces obecných soudů.
12. Ústavní soud s přihlédnutím k uvedenému uzavírá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jejich závěrů jakkoliv zasahovat.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu