ECLI:CZ:US:2019:2.US.2521.19.1
sp. zn. II. ÚS 2521/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivony Jindrové, zastoupené JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018 č. j. 37 Co 335/2017-208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 852/2019-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba Dominika Baráka (dále jen "žalobce"), kterou se domáhal určení, že darovací smlouva č. j. V-2662/2013 ze dne 7. 10. 2013, jíž otec žalobce Petr Barák daroval stěžovatelce (zde žalované) svůj spoluvlastnický podíl id. 1/2 nemovitostí (domu a pozemků) zapsaných na LV č. X1 pro obec B., katastrální území B., je vůči němu právně neúčinná. Žalobce se neúčinnosti předmětné smlouvy dovolával s poukazem na krácení jeho osoby v postavení oprávněného v rámci probíhajícího exekučního řízení vedeného na majetek jeho otce - Petra Baráka, původního spoluvlastníka nemovitostí (exekuční návrh byl podán dne 27. 9. 2013 pro vymožení dlužného výživného celkem ve výši 809 000 Kč).
3. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 10 C 336/2013-184 odpůrčí žalobu podanou žalobcem zamítl poté, co dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka postupovala při zjišťování možného úmyslu dlužníka krátit věřitele s dostatečnou pečlivostí. V době uzavření darovací smlouvy se však stěžovatelka nedozvěděla o dluhu Petra Baráka na výživném, a proto soud nedovodil neúčinnost předmětné smlouvy ve vztahu k žalobci.
4. Krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil neúčinnost předmětné darovací smlouvy (viz bod 1. výše) vůči žalobci. Skutkové závěry soudu prvního stupně označil za správné, avšak neztotožnil se s právními závěry soudu nižší instance. Soud uvedl, že uzavřená darovací smlouva zkrátila žalobce v možnosti dluh vymáhat, majetek dlužníka se v důsledku jejího uzavření nepochybně zmenšil. Stěžovatelka podle soudu nevyvinula dostatečnou aktivitu - "náležitou pečlivost" - stran zjištění úmyslu dlužníka krátit věřitele, jestliže se nedotázala například žalobce či jeho zákonného zástupce (matky), zda nemá vůči Petru Barákovi pohledávku (pozn.: stěžovatelka je sestrou Petra Baráka, tetou žalobce a dcerou druhé spoluvlastnice předmětných nemovitostí Danušky Barákové). Dále soud poukázal na povahu a účel darovací smlouvy, přičemž se vypořádal i s námitkou stěžovatelky, podle níž mělo být Petru Barákovi poskytnuto za převod nemovitostí ekvivalentní protiplnění. Tuto námitku stěžovatelka vznesla až v rámci závěrečného návrhu, tedy v rozporu se zásadou koncentrace řízení a soudy k ní dále nepřihlížely.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu, s níž není napadený rozsudek krajského soudu v rozporu. K námitce stěžovatelky stran poskytnutí protiplnění v rámci uzavření darovací smlouvy soud uvedl, že žádný ze soudů nižších instancí neměl za prokázané, že by stěžovatelka Petru Barákovi jakékoliv protiplnění poskytla, a to mimo jiné i vzhledem k tomu, že se jednalo právě o smlouvu darovací.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu krajského soudu a Nejvyššího soudu a jejich rozhodování označuje jako příliš formalistické, a to zejména při posuzování námitky poskytnutého ekvivalentního protiplnění. Dále uvádí, že zejména odvolací soud měl na stěžovatelku přenést "fakticky detektivní činnost" spočívající ve vyhledávání veškerých potencionálních dluhů Petra Baráka. Poukazuje přitom také na nepřiměřenost daného požadavku soudu. V závěru stížnosti žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Ústavní soud poukazuje rovněž na skutečnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje téže argumenty, které uplatňovala již v řízení před obecnými soudy a jimiž se tyto soudy opakovaně zabývaly. Krajský soud své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil a vypořádal se i se všemi námitkami, které stěžovatelka nyní předkládá v ústavní stížnosti. Závěry krajského soudu následně podpořil svou judikaturou též Nejvyšší soud.
10. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran formalistického přístupu odvolacího soud stran opožděné námitky poskytnutého protiplnění, Ústavní soud dodává, že obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy upravujícími průběh soudního řízení a v jejich rozhodnutích nespatřuje přepjatý formalismus. Koncentrace řízení znamená, že účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Jde o tzv. zákaz novot, z něhož plyne, že soud k později uváděným tvrzením a důkazním návrhům nepřihlíží. Jestliže stěžovatelka své tvrzení o údajně poskytnutém plnění uplatnila až v závěrečné řeči (pozn.: což sama nerozporuje), nedostála tak svým procesním povinnostem jakožto účastník řízení.
11. Ústavní soud s přihlédnutím k uvedenému uzavírá, že soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jejich závěrů jakkoliv zasahovat.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností stěžovatelka spojila žádost o přiznání odkladného účinku; tedy o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že takový návrh s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu