ECLI:CZ:US:2019:2.US.2538.19.1
sp. zn. II. ÚS 2538/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pouzara, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2019, č. j. 30 C 332/2018-200, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2019, č. j. 19 Co 762/2019-252, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která byla vydána ve sporu Společenství vlastníků domu X (dále jen "společenství vlastníků") na straně žalobce a manželů Horákových na straně žalovaných o zaplacení částky 30.478,54 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání společných částí domu. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem žalobu zamítl, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel jakožto člen žalující právnické osoby - společenství vlastníků má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že jej obecné soudy do řízení nepřizvaly jako účastníka řízení. Současně namítá, že postupem soudů bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené čl. 11 Listiny.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud soudcem zpravodajem návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným.
4. Stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím vydaným v řízení, jehož nebyl účastníkem s námitkou, že jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo porušeno právě tím, že jej obecné soudy do řízení nepřizvaly jako účastníka řízení. Dalšími námitkami pak rozporuje výsledek sporného řízení před obecnými soudy.
5. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní procesní úkony, jimiž by usiloval o vstup do předmětného řízení, přestože není pochyb o tom, že je členem žalující právnické osoby. Nelze proto v tomto směru obecným soudům vytýkat jakékoliv pochybení. Občanské soudní řízení je totiž ovládáno zásadou dispoziční, ze které mimo jiné plyne, že řízením disponují sami účastníci řízení, případně osoby, jež mají za to, že by se účastníky řízení měly stát (viz §92 a §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Není na soudu, aby v tomto směru sám zjišťoval, zda by okruh účastníků řízení neměl být rozšířen a aktivně nějaké třetí osoby vyhledával.
6. Uvedenou námitku by proto Ústavní soud mohl považovat za relevantní jedině v případě, že by stěžovatel o vstup do řízení usiloval a nebylo by mu ze strany obecných soudů vyhověno, neboť v takovém případě by mohlo jít o potenciální porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu plynoucího též z čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovatel by se proti němu mohl případně bránit tzv. zásahovou ústavní stížností, což se však nestalo.
7. Stěžovatel tedy nebyl účastníkem řízení, v němž obecné soudy rozhodovaly o žalobě tzv. společenství vlastníků jednotek na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným; účastníky řízení byly jen tyto osoby, nikoliv stěžovatel, ač je nepochybně členem žalující právnické osoby. Rozhodnutí obecných soudů nelze považovat ani za jiný zásah orgánu veřejné moci; není pochyb o tom, že stěžovatel má k dispozici adekvátní procesní prostředky využitelné k ochraně vlastnického práva, nemůže však napadat výsledek řízení, jehož nebyl účastníkem.
8. Ústavnímu soudu proto nezbývá než učinit závěr o neoprávněnosti navrhovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Obdobně ostatně již postupoval v usneseních sp. zn. III. ÚS 2532/19, IV. ÚS 2534/19 nebo III. ÚS 2544/19.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj