ECLI:CZ:US:2019:2.US.2560.19.1
sp. zn. II. ÚS 2560/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Ing. Josefa Nekvapila, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 5 As 95/2018-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 2. 2018, č. j. 41 A 8/2017-34, kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jako nedůvodná jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 19. 12. 2016, č. j. KUJI 95654/2016. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 17. 5. 2016, č. j. MMJ/OD/12594/2012-43, jímž byla zamítnuta žádost o prominutí zmeškání úkonu podání odporu proti příkazu ze dne 7. 8. 2012, č. j. MMJ/OD/12594/2012-4. Podstata nyní posuzované věci tedy spočívá právě v posouzení podmínek prominutí zmeškání úkonu, jež je předvídáno v ustanovení §41 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), konkrétně pak prominutí zmeškání podání odporu proti příkazu o uložení pokuty (ve výši 1.500 Kč).
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Průběh předchozího řízení je navíc přehledně shrnut v bodech 14-20 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud ve shora citovaném rozhodnutí odmítl stěžovatelovo tvrzení, že správní orgány postupovaly v daném případě nezákonně. Potvrdil, že zahraniční dovolená nemohla být překážkou ve včasném podání odporu, resp. nepřisvědčil tvrzení, že zde byly dány závažné důvody bez zavinění na straně stěžovatele, jak vyžaduje shora uvedené ustanovení §41 odst. 4 správního řádu.
5. Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu potvrdil, přičemž uvedl, že správní orgány jistě nejsou povinny odvíjet výkon správní činnosti od časových možností účastníků řízení (tedy např. vyčkat se zahájením řízení do doby, než se účastník vrátí z dovolené). Odkázal přitom na předchozí relevantní judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 208/2015 ze dne 26. 11. 2015; veškerá judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná též z http://www.nssoud.cz, a dále nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 36/17 ze dne 16. 5. 2017; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též z http://nalus.usoud.cz). Potvrdil, že důvodem pro prominutí zmeškání úkonu musí být objektivní skutečnost, nikoliv plánovaný pobyt v zahraničí, přičemž přihlédl k osobním poměrům stěžovatele, jenž sám sebe prezentoval jako experta v oblasti dopravních přestupků - Nejvyšší správní soud zjednodušeně řečeno uvedl, že si tedy stěžovatel musel být vědom, jak v přestupkovém řízení postupovat. Závěrem se vypořádal rovněž s námitkou porušení ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. a námitkou porušení legitimního očekávání, přičemž dospěl k závěru, že nejsou důvodné.
6. Stěžovatel se s tímto odůvodněním neztotožnil, přičemž ovšem v ústavní stížnosti nyní předkládá v podstatě shodné námitky jako v předchozím řízení před správními orgány a obecnými soudy. Setrvává tak na stanovisku, že v jeho případě byly splněny podmínky pro použití institutu prominutí zmeškání úkonu, resp. že výklad předložený obecnými soudy není ústavně souladný. Opakuje, že se dostal do výjimečné situace, kdy se nacházel v zahraničí v horách mimo civilizaci a domnívá se tedy, že bylo ústavně konformní jeho žádosti o prominutí zmeškání úkonu vyhovět. Namítá, že napadené rozhodnutí je překvapivé, což je v rozporu s principem legitimního očekávání (zejména uvádí, že v jeho případě byla použita nová judikatura Nejvyššího správního soudu, v čemž spatřuje porušení stěžejní zásady správního soudnictví, že soudní přezkum musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázek souvisejících s přestupkovým řízením. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení správních orgánů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud) se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními s. ř. s. či správního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá. V závěrech obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení, ústícího ve vydání nyní napadeného rozhodnutí. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
11. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu obsáhle rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy již dostatečně a přesvědčivě vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. zejména body 24-26 a bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu), k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. V nyní projednávaném případě je pro Ústavní soud podstatné především to, že závěry obecných soudů - tedy, že plánovaná dovolená v zahraničí není závažným důvodem nastalým bez zavinění stěžovatele ve smyslu ustanovení §41 odst. 4 správního řádu - jsou odůvodněné, tj. nikoliv svévolné, racionální a v konečném důsledku přesvědčivé. Na těchto závěrech nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat. Ústavní soud současně nepřehlédl, že nyní projednávaná věc souvisí s uložením pokuty ve výši 1.500 Kč, tedy s částkou, kterou je nutno označit za bagatelní.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu