ECLI:CZ:US:2019:2.US.2572.19.1
sp. zn. II. ÚS 2572/19
Usnesení
Ústavní soud soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, č. j. 22 Co 55/2019-465, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 5. 8. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Jelikož byla tato ústavní stížnost blanketní, vyzval Ústavní soud stěžovatele dne 12. 8. 2019 k jejímu doplnění a k odstranění vad, jelikož v podané podobě byla věcně neprojednatelná.
3. Stěžovatel v reakci na tuto výzvu zaslal Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2019 doplněnou ústavní stížnost, ve které dovozuje porušení svého základního práva na řádné soudní řízení a na zákonného soudce podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
4. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. 10 C 449/2014-392, odmítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Městský soud následně k odvolání stěžovatele potvrdil toto usnesení obvodního soudu. Zároveň stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné, a to v rozsahu výroku I. jeho usnesení, v němž je rozhodnuto o věci samé. Toto dovolání proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel skutečně i podal, což doložil jeho stejnopisem.
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zákona). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému usnesení městského soudu bylo dovolání přípustné, o této možnosti byl stěžovatel řádně poučen a skutečně je i podal.
8. Za dané situace tak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svého práva (resp. nevyčkal skončení řízení o nich), za který je zde nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva a posledním prostředkem k ochraně práva je tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by totiž byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání přitom nelze předjímat a ústavní stížnost je za této procesní situace předčasná.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj