ECLI:CZ:US:2019:2.US.2582.19.1
sp. zn. II. ÚS 2582/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele W. L., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Sádlem, advokátem se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 72/2019 ze dne 11. 7. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 410/2019 ze dne 29. 5. 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Městský soud napadeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. Dále rozhodl, že není přípustné přijetí peněžité záruky ve výši 10 000 EUR. Stěžovatel byl zadržen v souvislosti s tím, že je v Čínské lidové republice stíhán pro trestný čin "překročení povinnosti (zneužití pravomoci)", neboť měl jako finanční manažer obchodní společnosti bez povolení jejího představenstva spolu s další osobou převést finanční prostředky na účet dvou jiných společností a předložit představenstvu "falešné doklady a údaje". Podle městského soudu stěžovatel přijel do České republiky pouze na krátkodobý pobyt jako turista a nemá zde žádné vazby. Při ponechání na svobodě by tudíž hrozilo, že by stěžovatel vycestoval z České republiky v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání, a zmařil tak vydávací řízení. Městský soud nepokládal za dostatečnou ani peněžitou záruku, a proto rozhodl o vzetí stěžovatele do předběžné vazby.
2. Ze spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve stížnosti proti tomuto usnesení namítal, že proti němu nebyl vydán mezinárodní zatýkací rozkaz, že není splněna podmínka vzájemnosti dle §4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, že vazba je s ohledem na okolnosti případu nepřiměřeným omezením jeho osobní svobody a svobody pohybu a že mohla být nahrazena jinými opatřeními.
3. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Vrchní soud neshledal žádné procesní pochybení, které by odůvodňovalo zrušení usnesení městského soudu, a ztotožnil se s tím, že je namístě vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Podle vrchního soudu lze zahájit předběžné šetření v řízení o vydání do cizího sátu a vzít osobu, o jejíž vydání jde, do vazby, i když ještě není k dispozici žádost cizího státu o vydání této osoby. Tato žádost však musí být dle §94 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních doručena do 40 dnů ode dne vzetí do vazby, jinak je třeba dotčeného jednotlivce z vazby propustit. Tato lhůta však byla v projednávané věci dodržena. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že je splněna podmínka vzájemnosti, a důvodnými neshledal ani zbylé námitky stěžovatele.
II. Argumentace stran
4. Podle stěžovatele bylo napadenými usneseními porušeno jeho základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel žádá, aby jeho ústavní stížnost byla jako naléhavá projednána mimo pořadí ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatel namítá, že v řízení před městským soudem v jeho věci nerozhodoval zákonný soudce. I když podle stěžovatele byla jeho věc u městského soudu řádně přidělena do soudního oddělení 8 To, rozvrh práce nestanovil žádná pravidla, jak ze soudců zařazených do tohoto oddělení určit konkrétního soudce, který věc rozhodne. Podle stěžovatele tak rozvrh práce městského soudu v příslušné části nesplňoval požadavky plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), neboť neobsahoval "transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce", kterému bude případ přidělen, stěžovatel v této souvislosti dále odkazuje i na nález sp. zn. III. ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001 (N 153/24 SbNU 125).
6. Podle stěžovatele byl vrchní soud povinen dle §147 odst. 1 písm. b) trestního řádu v souladu s principem revizním přezkoumat správnost řízení u městského soudu. Vrchní soud se tak měl bez ohledu na obsah stěžovatelovy stížnosti proti rozhodnutí městského soudu zabývat i tím, zda byla věc u městského soudu přidělena zákonnému soudci.
7. Vrchní soud se ve svém vyjádření věnoval požadavkům plynoucím z práva na zákonného soudce, které podle něj byly v projednávané věci dodrženy. Ústavní soud nezasílal toto vyjádření stěžovateli k replice, neboť se otázkou dodržení práva na zákonného soudce nemohl věcně zabývat z důvodů vyložených níže. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, ani toto vyjádření tak nebylo třeba stěžovateli zasílat.
8. Vrchní státní zastupitelství v Praze se stejně jako Městské státní zastupitelství v Praze vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítne, je-li zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 3 musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (k výjimkám srov. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), body 17-18; nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885), body 17 a 19; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Tento přístup Ústavní soud uplatňuje i ve vztahu k vazebním věcem a vyžaduje, aby byly relevantní námitky uplatněny v rámci stížnosti proti rozhodnutí o vazbě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3320/15 ze dne 26. 10. 2016, část V.9, v této věci nebyla námitka porušení práva na zákonného soudce ve vazební věci uplatněna před obecnými soudy, a Ústavní soud se jí z toho důvodu věcně nezabýval). Stěžovatel neuvedl žádný důvod, proč by se měl Ústavní soud od tohoto přístupu odchýlit; stěžovatel pouze poukázal na to, že dle §147 odst. 1 písm. b) trestního řádu je stížnostní soud povinen přezkoumat i řízení předcházející napadenému usnesení, to však nemá vliv na požadovaný způsob a podmínky vyčerpání opravných prostředků vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
12. V projednávané věci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před městským soudem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť rozvrh práce městského soudu neumožňoval určit konkrétního soudce, který bude rozhodovat ve stěžovatelově vazební věci. Tuto námitku však stěžovatel neuplatnil ve stížnosti k vrchnímu soudu. Ústavní soud tak tuto námitku ve shodě s principy vyloženými v předchozích bodech považuje za materiálně nepřípustnou, a nemůže se jí tudíž věcně zabývat.
13. Žádnou další námitku stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl, a proto je třeba jeho stížnost hodnotit jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o stěžovatelově návrhu na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu, avšak s ohledem na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím ve vazební věci v rámci vydávacího řízení, o ní bylo rozhodováno přednostně [srov. k obdobnému postupu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2584/19 ze dne 15. 8. 2019, bod 13].
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu