ECLI:CZ:US:2019:2.US.2605.18.1
sp. zn. II. ÚS 2605/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. B., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, AK se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 25 Cdo 5644/2017-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin se podává, že stěžovatelka je pozůstalou po J. B., k jehož usmrcení došlo v důsledku dopravní nehody. Viník dopravní nehody byl odsouzen pro spáchání tam uvedených trestných činů. V adhezním řízení mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce, jež se nechala zastoupit advokátem, nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč; rovněž mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady na právní zastoupení. Stěžovatelka následně vyzvala společnost AXA pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"), aby plnila za viníka dopravní nehody a stěžovatelce uhradila soudem přiznané náklady na právní zastoupení v adhezním řízení ve výši 104 383 Kč. Svůj nárok odůvodňovala poukazem na §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), jenž stanoví, že pojištěný má právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému "účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c) ..." uvedeného ustanovení.
3. Jelikož pojišťovna odmítla za viníka dopravní nehody uhradit stěžovatelce náklady vynaložené na právní zastoupení v adhezním řízení, stěžovatelka podala proti pojišťovně občanskoprávní žalobu k Okresnímu soudu v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud"). Okresní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, protože nárok podle §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. zahrnuje pouze náklady vynaložené na uplatnění nároků u pojišťovny, nikoliv všechny náklady vynaložené stěžovatelkou při uplatnění svého nároku vůči škůdci, např. právě v rámci adhezního řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobě plně vyhověl. Dovodil, že v případě, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok zákonem aprobovaným způsobem v rámci trestního řízení, lze na její straně shledat legitimní očekávání ohledně uspokojení jejího nároku z titulu výše uvedené náhrady nákladů ze strany pojistitele ze škůdcova povinného pojištění. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdil rozsudek prvostupňového soudu (výrok I. 1) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok I. 2); dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit pojišťovně náklady dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění odkázal na svůj rozsudek ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, z něhož mj. plyne, že účelně vynaloženými náklady podle §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. jsou náklady vynaložené při uplatnění nároku na pojistné plnění vůči pojistiteli, nikoli náklady vynaložené v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu újmy proti škůdci.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení, shrnuje svoji argumentaci v rovině podústavního práva a v rámci relevantní ústavněprávní argumentace vytýká Nejvyššímu soudu, že jeho právní hodnocení a závěry jsou svévolné a excesivní, v rozporu s gramatickým, logickým i teleologickým výkladem. Zároveň namítá nevypořádání se s její argumentací v rámci dovolacího řízení týkající se předmětných nákladů jako příslušenství pohledávky podle §510 až 513 občanského zákoníku. V doplnění ústavní stížnosti poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe obecných soudů a zejména pak na usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 6 To 371/2018-325, které bylo vydáno v odlišném soudním řízení. Krajský soud v něm polemizuje se závěry vyplývajícími z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017 a označuje je za rozporné s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr").
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tudíž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Podstata nyní posuzované ústavní stížnosti spočívá v tom, zda Nejvyšší soud pochybil ústavněprávně relevantním způsobem, když uzavřel, že náklady stěžovatelky na právní zastoupení v adhezním řízení nebylo možné podřadit pod §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., tedy že nárok stěžovatelky není uvedeným pojištěním krytý a tyto náklady je povinen hradit sám škůdce (viník dopravní nehody). Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že stěžovatelčiny námitky se pohybují téměř výlučně v rovině podústavního práva a stěžovatelka je uplatnila přinejmenším již v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud se však s nimi adekvátním, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem vypořádal a jeho závěry odpovídají i doktrinálnímu výkladu (srov. např. JANDOVÁ, Lucie, VOJTEK, Petr. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 73). V této situaci proto Ústavní soud respektuje zásadu zdrženlivosti a princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů.
9. Dále k tomu Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Stran odkazu stěžovatelky na usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 6 To 371/2018-325 a tam obsaženou argumentaci Ústavní soud zdůrazňuje, že není zcela jasné, jaký cíl stěžovatelka, resp. její právní zástupce sleduje. Na jedné straně totiž ve svém značně stručném přípisu odkazuje na právní názor obsažený v bodech 14 až 18 citovaného usnesení, což by svědčilo o snaze stěžovatelky "vtáhnout" argumentaci krajského soudu do odůvodnění nyní posuzované ústavní stížnosti. Na druhé straně však uvádí, že odkazem na uvedené rozhodnutí krajského soudu dokumentuje "naprostou nejednotnost při posuzování předložené právní otázky nejen v přístupu soudů, ale i jednotlivých pojišťoven," z čehož dovozuje potřebu sjednocení rozhodovací praxe Ústavním soudem. Není tudíž zřejmé, zda stěžovatelka namítá rozpor napadeného rozhodnutí s právem EU, nebo pouze obecně brojí proti nejednotnosti judikatury obecných soudů. K první ze zmiňovaných možností Ústavní soud stručně uvádí, že argumentaci sekundárním právem EU a judikaturou Soudního dvora (zejm. rozsudkem ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12, Haasová, a rozsudkem ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-277/12, Drozdovs) nepovažuje za přesvědčivou a přiléhavou. Rozsudek Soudního dvora ve věci Haasová se týkal otázky, zda je nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravních nehodách, kryt povinným pojištěním občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Rozsudek Soudního dvora EU ve věci Drozdovs se zčásti týkal srovnatelné otázky a zčásti otázky, zda bylo v rozporu s právem EU, že maximální výše krytí nemajetkové újmy způsobené při dopravní nehodě, kterou lotyšské právo stanovovalo, nedosahovala ani minimální povinnou výši krytí dle čl. 1 odst. 1 a 2 tzv. druhé směrnice Rady ze dne 30. 12. 1983 č. 84/5/EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Oba citované rozsudky Soudního dvora EU se tudíž týkaly odlišných otázek, než nastoluje nyní posuzovaná ústavní stížnost. K druhé ze zmiňovaných možností Ústavní soud podotýká, že - jak již bylo uvedeno výše - Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat do role sjednocovatele rozhodovací praxe obecných soudů, natož pak pojišťoven, neboť není součástí jejich soustavy.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu