ECLI:CZ:US:2019:2.US.2611.19.1
sp. zn. II. ÚS 2611/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 ZT 150/2019-45, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 ZT 150/2019-48, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 ZT 150/2019-51, ze dne 6. 6.2019, č. j. 1 ZT 150/2019-54, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 ZT 150/2019-57, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 ZT 150/2019-82 a ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 ZT 150/2019-85, a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 7. 2019, č. j. 0 Nt 704/2019-27, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Okresního soudu ve Svitavách, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím vydaným státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství ve Svitavách (dále jen "dozorová státní zástupkyně") a Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "stížnostní soud"), a to s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 3 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 11 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadenými rozhodnutími dozorová státní zástupkyně zajistila dle §344a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §47 odst. 4 trestního řádu, finanční prostředky stěžovatele na celkem pěti bankovních účtech ve výši 77 972 EUR, 87 834 USD a třikráte po 2 000 000 Kč, vždy včetně později došlých plateb a přírůstků až do uvedených výší, a čtyři nemovitosti stěžovatele. Tato usnesení byla vydána v trestním stíhání proti stěžovateli vedeném pro důvodné podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel podal proti napadeným usnesením dozorové státní zástupkyně stížnosti, jež však zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením dle §146a odst. 1 písm. g) trestního řádu ve spojení s §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod z 1) extrémního nesouladu mezi dokazováním a skutkovými závěry; 2) nesplnění předpokladů pro zahájení trestního stíhání; 3) nesplnění předpokladů pro vydání usnesení o zajištění; 4) nevypořádání se s námitkami stěžovatele stížnostním soudem. Jednotlivé okruhy stěžovatelových námitek je možno shrnout takto:
5. Ad 1) stěžovatel nejprve sděluje, že si je vědom, že Ústavní soud může k přezkumu skutkových okolností přistoupit jen výjimečně, má však za to, že právě v jeho případě je takový přezkum namístě. Podle stěžovatelova názoru jsou dosavadní právní názory dozorové státní zástupkyně i stížnostního soudu v extrémním rozporu s dosavadními skutkovými zjištěními, respektive z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají a jsou v extrémním rozporu s dosavadními důkazy. Dle stěžovatele nic nenasvědčuje tomu, že by uváděná plnění byla fiktivní. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na výslech svého spoluobviněného, jehož část cituje a z nějž má vyplývat, že spoluobviněný si již nepamatuje, kdo se mu ozval na jím inzerovanou nabídku služeb a že si pamatuje pouze jednu osobu, jíž není stěžovatel. Následně stěžovatel cituje sdělení, z něhož má vyplývat, že poskytovatel tohoto sdělení nezaznamenal žádný telefonický rozhovor mezi účastnickou stanicí stěžovatele a telefonními čísly užívanými spoluobviněným.
6. Stěžovatel z toho dovozuje, že nikdo další jeho spoluobviněného nekontaktoval, a pokud by tomu tak bylo, tento by to jistě uvedl. Policejní orgán přitom neuvádí žádnou návaznost stěžovatele na jeho spoluobviněného a naopak zjistil absenci kontaktu mezi nimi. Policejní orgán rovněž neuvádí nic k tomu, jak se mělo stěžovatele týkat vybírání finančních prostředků v hotovosti a jejich přeposílání na jiné účty, které měl provádět spoluobviněný s jinými osobami.
7. Ad 2) stěžovatel argumentuje, že v jeho věci nebyly splněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání, a tím ani předpoklady pro zajištění jeho majetku. Dle stěžovatele trestní oznámení nemůže být samo o sobě podkladem pro zahájení trestního stíhání, orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s ustanovením §158 trestního řádu a například i s §2 odst. 5 trestního řádu a faktické otázky posuzovaly postupem dle §9 odst. 1 trestního řádu. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání pak dle stěžovatele nevyhovuje zákonným požadavkům po formální stránce, neboť v něm není řádně vymezen skutek a není řádné odůvodněno. Není zřejmé, z čeho policejní orgán vyvodil závěr o podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu. Toto usnesení je podle stěžovatelova názoru naprosto nepřezkoumatelné a jím tvrzené důkazy se mu nejeví nijak věrohodně. Trestní stíhání tak stěžovatel považuje za zahájené jen na základě trestního oznámení, aniž by policejní orgán prověřoval skutečnosti v něm uvedené.
8. Obdobně ad 3) stěžovatel dovozuje, že nebyly splněny předpoklady pro vydání napadených usnesení o zajištění jeho majetku. Tento závěr odůvodňuje jednak tím, že v jeho věci nebyly splněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání, a dále tím, že nerespektují princip proporcionality. Usnesení o zajištění směřovala proti všem účtům stěžovatele a společnosti X. Dozorová státní zástupkyně uvedla, že pro účel zajištění možného peněžitého trestu chtěla zajistit částku 2 000 000 Kč, avšak pokud by takové prostředky na každém ze zajištěných účtů byly, dohromady by byla zajištěna částka 12 000 000 Kč. Dozorové státní zástupkyni přitom bylo známo, jakých hospodářských výsledků dosahuje uvedená obchodní společnost, přičemž neuvedla, jak by měla tato obchodní společnost fungovat bez bankovních účtů.
9. Stěžovatel rovněž prosazuje názor, že s ohledem na dobu, jíž se orgány činné v trestním řízení touto věcí zabývají, by na napadená rozhodnutí měly být kladeny vyšší nároky. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a uzavírá, že se touto věcí policejní orgán nezabývá první měsíc, čemuž by mělo odpovídat i odůvodnění napadených rozhodnutí. Ta však nejsou řádná ani dostatečná.
10. Ad 4) stěžovatel nesouhlasí s rozsahem, v jakém se stížnostní soud vypořádal s jeho argumentací. Podle jeho názoru stížnostní soud toliko převzal mechanicky a nekriticky argumentaci dozorové státní zástupkyně a usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by reagoval na jeho námitky. Stížnostní soud nezmiňuje žádný konkrétní důkaz, nevypořádává se s nedostatečnou důkazní situací ani s důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele. Napadená usnesení o zajištění jsou přitom projevem svévole, nejsou přiměřená sledovanému cíli a ani nejsou řádně odůvodněna.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších příloh a seznal, že prima vista napadená rozhodnutí nevzbuzují pochybnosti o svém souladu s ústavním pořádkem. Obecně je přitom třeba předeslat, že ústavní stížnost obsahuje naprosté minimum konkrétních přezkoumatelných námitek. Obecná tvrzení stěžovatele o nedostatečnosti, neúplnosti či nepřesvědčivosti odůvodnění napadených rozhodnutí či paušální lamentace o nesplnění zákonných předpokladů pro jejich vydání jsou v zásadě Ústavním soudem nepřezkoumatelné, není-li jejich důvodnost zřejmá bez bližšího zdůvodnění na první pohled. Úkolem Ústavního soudu totiž není nad rámec stěžovatelem uplatněných skutečností dohledávat jiné skutečnosti, které by mohly představovat porušení jeho základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)].
14. To platí o to více, že trestní stíhání proti stěžovateli se nachází dosud ve stádiu přípravného řízení, přičemž možnosti zásahu Ústavního soudu proti rozhodnutím vydávaným v jeho průběhu jsou velmi omezeny na ty nejzávažnější vady, které jsou později neodstranitelné a představují pro stěžovatele citelnou a nezhojitelnou újmu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741) či usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
15. Konkrétně Ústavní soud vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky následovně:
16. Námitkami 1) a 2) se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť směřují fakticky proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Toto rozhodnutí však stěžovatel předmětem řízení před Ústavním soudem neučinil. Ústavní soud by se tak dopustil porušení zásady subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by se námitkám stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zabýval, neboť proti němu stěžovatel měl možnost brojit jinými procesními prostředky, eventuálně včetně ústavní stížnosti po vyčerpání všech takových prostředků, které mu k ochraně jeho práv právní řád přiznává.
17. Nutno zde ještě dodat, že i aktuálním trváním důvodnosti podezření, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil, se orgány činné v trestním řízení zabývaly, a to včetně stěžejní otázky, proč předmětné faktury orgány činné v trestním řízení považovaly za fiktivní (srov. s. 2 každého z napadených usnesení dozorové státní zástupkyně). Ústavní soud k těmto dosavadním závěrům orgánů činných v trestním řízení nemá z ústavněprávních pozic co dodat a stěžovatelovu námitku, že fiktivností plnění údajně poskytnutých společnosti X, za niž stěžovatel jednal, nic nenasvědčuje, považuje při absenci jejího bližšího rozvedení stěžovatelem za bezpečně vyvrácenou.
18. Pro námitku 3) platí v rozsahu, v němž stěžovatel dovozuje nemožnost vydání usnesení o zajištění majetku z nesplnění podmínek pro zahájení trestního stíhání, to samé, co pro námitky 1) a 2). K rozsahu, v němž stěžovatel brojí proti nepřiměřenosti zajištění majetku, což lze považovat za dostatečně konkretizovanou námitku pro to, aby se jí Ústavní soud detailněji zabýval, se patří uvést následující:
19. Obecně k zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že byť jím může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577) a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018].
20. Stěžovatel nyní namítá právě nepřiměřenost zajištění, s čímž se však Ústavní soud ztotožnit nemůže. Jak se podává z napadených usnesení o zajištění majetku, tak z napadeného usnesení stížnostního soudu, dozorová státní zástupkyně i stížnostní soud se přiměřeností zajištění majetku zabývaly. Nebyly tak právě z důvodu proporcionality zajištěny všechny stěžovatelovy nemovitosti (nezajištěny zůstávají nemovitosti v hodnotě cca 7 800 000 Kč) a tento má nadále příjmy jakožto jediný akcionář společnosti X a člen správní rady společnosti XY (viz bod 18. odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu).
21. Ostatně již ze způsobu, jakým stěžovatel tuto námitku formuluje, jednoznačně vyplývá její nepřesvědčivost. Stěžovatel nepřiměřenost zajištění vyvozuje z toho, že úmyslem dozorové státní zástupkyně bylo zajistit částku 2 000 000 Kč pro případ možného uložení peněžitého trestu, nicméně kdyby se hypoteticky na všech zajištěných účtech nacházely peněžní prostředky v této výši, došlo by fakticky k zajištění částky mnohem vyšší. Stěžovatel přitom však ani sám neuvádí, že by tomu tak bylo. Netvrdí tedy, že by dohromady byla na jeho bankovních účtech zajištěna částka, která převyšuje částku 2 000 000 Kč.
22. Přiměřenost zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech právě této částky přitom ani sám stěžovatel nezpochybňuje. Podle odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu byla v době jeho rozhodování aktuálně zajištěna na všech peněžních účtech stěžovatele částka nepřesahující 1 000 000 Kč. Dokud tedy nebude úhrnem zajištěna na bankovních účtech stěžovatele právě částka 2 000 000 Kč, nelze, nedojde-li k podstatné změně situace, orgánům činným v trestním řízení vyčítat, že v souladu se svými zákonnými povinnostmi usilují o to, aby zajištěna byla. Pokud by k zajištění této částky došlo či by ji zajištěné peněžní prostředky na účtech stěžovatele překračovaly a současně by nedošlo ke změně skutkových zjištění týkajících se důvodů výše zajištění, nic navíc nebrání orgánům činným v trestním řízení v postupu dle §79f trestního řádu, tedy k omezení či zrušení zajištění.
23. Argumentace stěžovatele dále částečně směřuje i proti zajištění peněžních prostředků společnosti X. V tomto ohledu je však stěžovatel osobou neoprávněnou, neboť aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím o zajištění svého majetku je právě tato společnost sama. Z napadených usnesení o zajištění přitom nevyplývá, že by se týkala majetku i kohokoliv jiného, než stěžovatele. Stěžovatel opačnou skutečnost přitom ani sám ve své ústavní stížnosti neuvedl.
24. Ústavnímu soudu rovněž neušlo, že dvě z napadených usnesení o zajištění stěžovatelova majetku se týkají zajištění nemovitostí. Ve vztahu k těmto usnesením pak stěžovatel vůbec žádnou bližší argumentaci neuvedl a Ústavní soud sám jakoukoliv jejich zjevnou protiústavnost prima facie nezjistil.
25. Ohledně námitky 4) Ústavní soud připomíná, že v rámci odůvodnění rozhodnutí má soud povinnost reagovat na všechny námitky, které obviněný vznesl [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85 SbNU 571) či nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)]. Vypořádání se s námitkami může být i stručné [nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dokonce se připouští i odpověď implicitní [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], mírou rozsahu potřebné reakce na námitku je z ústavněprávního hlediska její závažnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17. 8. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379), nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)].
26. Stěžovatel v nynější věci namítá nedostatečnost odůvodnění jen zcela paušálně. Neuvedl tedy žádnou jednotlivost, na níž by dokládal, že odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu je nedostatečné, nespecifikoval byť jedinou svou námitku, na niž stížnostní soud nereagoval vůbec či nedostatečně ve smyslu shora nastíněných východisek judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud přitom odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu zejména ve spojení s odůvodněními napadených usnesení dozorové státní zástupkyně obecně za nedostatečné z ústavněprávního hlediska považovat nemůže.
27. Stejný závěr platí i pro stěžovatelovu námitku, že odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá délce trestního řízení. Ani v tomto ohledu stěžovatel nijak svou argumentaci neprecizoval a neuvedl, jak přesně se délka probíhajícího trestního řízení měla v kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí odrazit, respektive o kterých konkrétních skutečnostech má za to, že tento závěr opodstatňují. Ústavní soud tam může pouze zopakovat svůj již výše uvedený závěr, že a priori odůvodnění napadených rozhodnutí za rozporné s ústavním pořádkem nepovažuje.
V. Závěr
28. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu