ECLI:CZ:US:2019:2.US.2618.19.1
sp. zn. II. ÚS 2618/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Volfa, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 33 Cdo 793/2019-1266, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 70 Co 417/2014-1180 (vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, č. j. 33 Cdo 5216/2015-1145) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé [tedy se ztotožnil s původním zamítnutím stěžovatelovy žaloby domáhající se zrušení rozhodčího nálezu vydaného v jeho sporu mezi ním a společností ČEZ Distribuce a. s. (resp. jí spřízněných společností) o náhradě škody za neoprávněný odběr elektrické energie].
3. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozhodnutí městského soudu bylo shledáno v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V řízení, předcházejícím podání nyní pojednávané ústavní stížnosti (před kasačním zásahem Nejvyššího soudu) městský soud při vyhovění stěžovatelově žalobě vyšel z toho, že podmínil-li žalovaný opětovné připojení stěžovatele k elektrické energii uhrazením alespoň části náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie (k němuž se stěžovatel doznal a dokonce sám spontánně uvedl, kdo pro něj zásah do elektroměru provedl), pak se jednalo o bezprávnou výhrůžku, a tedy dohoda o náhradě škody mezi stěžovatelem a žalovanou, v níž byla rozhodčí doložka obsažena, je úkonem absolutně neplatným, což vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu.
7. Podmínění obnovení dodávky uhrazením alespoň části způsobené škody ovšem Nejvyšší soud ve shora citovaném kasačním rozsudku nehodnotil jako bezprávnou výhrůžku. Energetický zákon v relevantním znění totiž pro právě posuzovanou věc sice podle něj zakotvoval rovněž povinnost dodavatele elektrické energie obnovit její dodávky, jakmile odpadne příčina přerušení (a to bezprostředně), nicméně je potřeba rozlišovat, že k přerušení dodávky může podle energetického zákona dojít nejen z důvodu neoprávněného odběru, ale také například při odvracení škody na majetku a zdraví, při revizi sítě atp. Není tedy správný výklad, že by žalovaný byl povinen dodávku elektrické energie obnovit vždy, jakmile vymění záměrně poškozený (upravený) elektroměr s odůvodněním, že výměnou formálně odpadl důvod odpojení od elektrické energie, a to podle logiky, že nový elektroměr přece měří skutečnou spotřebu, nikoliv spotřebu odběratelem předstíranou. Jak k tomu totiž přesvědčivě uvedl Nejvyšší soud, odporovalo by obecnému pojetí spravedlnosti a morálky, aby právní postavení "černého" odběratele ohledně práva na obnovení dodávky elektřiny bylo výhodnější oproti tomu, kdo "jen" nezaplatil za řádně měřený odběr a taktéž mu byla dodávka elektřiny přerušena.
8. Takovouto interpretaci Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavněprávně zcela přijatelnou, jelikož v sobě zahrnuje jak stimul pro dodavatele k povinnosti obnovit v co nejkratší možně době dostupnost dodávek energie, tak zároveň reaguje na situace, kdy odběratel (zde stěžovatel) jedná v rozporu se zákonem. Výsledek interpretace, kterou ponejprv přijal městský soud a jíž se nyní dovolává stěžovatel v ústavní stížnosti, by naopak vedl k tomu, že se odběratel dopustí protiprávního jednání, nicméně po výměně měřidla může elektrickou energii odebírat bez dalšího, minimálně do doby, než poruší další povinnost, tedy kupř. než se dostane do prodlení s uhrazením náhrady škody.
9. Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje, že dohoda o náhradě škody je spotřebitelskou smlouvou, pak obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že tomu tak není. I kdyby však měl převážit výklad opačný, o bezprávnou výhrůžku, před níž by měl být stěžovatel jako spotřebitel chráněn, v dané věci zjevně nešlo a jiné porušení ochrany spotřebitele stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně ani netvrdí (sám se například nepokouší alespoň přibližně určit výši jím způsobené škody, k níž vztaženo, by byla stěžovatelem již uhrazená částka žalované nepřiměřená).
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu