ECLI:CZ:US:2019:2.US.2621.19.1
sp. zn. II. ÚS 2621/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem Na Bělidle 2/830, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 č. j. 70 Co 152/2019-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Má totiž za to, že jím byla porušena její práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z rozhodnutí obecných soudů zjistil, že k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 2. 2019 č. j. 14 Nc 1441/2018-72 v části týkající se stanovení vyživovací povinnosti otci jejich dvou nezletilých dětí (dále jen "otec") ve výši 5 500 Kč, resp. 4 500 Kč měsíčně. V části týkající se nedoplatku na výživném jej však městský soud změnil tak, že nedoplatek na výživném pro obě nezletilé děti otci nevznikl.
3. Toto své rozhodnutí městský soud odůvodnil následovně. Rozhodnutí obvodního soudu stran výše stanoveného výživného městský soud potvrdil, neboť měl za to, že tato byla vzhledem k okolnostem stanovena naprosto přiléhavě. V rámci hodnocení majetkových poměrů otce se městský soud ztotožnil se stěžovatelkou, že tento disponuje volným bytem, jehož pronájem by mohl představovat potenciální zdroj budoucích příjmů. Již se však neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že přístup otce k rekonstrukci a následnému pronájmu je třeba považovat za dobrovolné vzdání se příjmu v úmyslu zkrátit děti v jejich právu podílet se na životní úrovni otce. Byt je totiž neobyvatelný a otec se jej snaží zrekonstruovat svépomocí. V řízení bylo zároveň prokázáno, že otec nedisponuje finančními prostředky v řádech stovek tisíc korun, které by mohl jednorázově na dokončení rekonstrukce vynaložit. Otci přitom podle městského soudu nebylo vzhledem k jeho téměř důchodovému věku (od důchodu jej dělily necelé dva roky) možné vyčítat, že se nechce v souvislosti s rekonstrukcí zadlužit. Jeho jednání tudíž nebylo možné považovat za účelové. Naopak, městský soud měl s ohledem na uvedené okolnosti za pochopitelné, že práce na rekonstrukci bytu postupují pomalu. Nájemné, které by mohl stěžovatel z pronájmu tohoto bytu získat, tudíž nemohlo být považováno (spolu s dalšími příjmy otce) za základ pro výpočet výživného.
4. Městský soud dále podotkl, že výše výživného stanoveného obvodním soudem tvořila 15 %, resp. 18, 3 % (celkem tedy 33, 3 %) otcova čistého příjmu. Dále zdůraznil, že stěžovatelka již s ohledem na věk dětí nekompenzovala veškerou vyživovací povinnost osobní péčí o ně, nýbrž byla povinna na jejich výživě participovat také finančně. Konečně pak v tomto směru také zohlednil skutečnost, že otec bez jakékoli finanční participace matky hradí náklady na péči v době, kdy jsou děti v rámci styku u něj.
5. Ve výroku o nedoplatku výživného pak městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil, neboť otec v mezidobí nedoplatek na výživném stěžovatelce doplatil a současně se okamžitě přizpůsobil obvodním soudem stanovené výši výživného, které také pravidelně k rukám stěžovatelky platil. V době rozhodování městského soudu tedy již otec žádný nedoplatek na výživném neměl.
6. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu nyní stěžovatelka brojí ústavní stížností. Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry městského soudu stran (ne)přiměřenosti jí přiznaného výživného, resp. určení a hodnocení majetkových poměrů jejího bývalého manžela, které podle jejího názoru odporuje §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Stěžovatelka dále tvrdí, že městský soud jí v tomto směru "znemožnil argumentovat a navrhovat důkazy". Dále namítá, že městský soud pochybil, když - oproti právnímu názoru obvodního soudu - odmítl do základu pro výpočet výživného zařadit také potenciální příjmy otce, které by mohl získat, kdyby zrekonstruoval a pronajal volný byt v jeho vlastnictví. Dle jejího názoru nebyla předmětná rekonstrukce dosud dokončena čistě z důvodu neochoty na straně otce. Městský soud v tomto směru také neměl nekriticky akceptovat tvrzení otce o tom, že předmětnou rekonstrukci provádí svépomocí, a proto není dosud dokončena. Tímto tvrzením totiž nelze ospravedlnit dobu, po kterou již rekonstrukce probíhá. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka dovozuje, že městský soud porušil její právo na spravedlivý proces. V důsledku tohoto protiústavního rozhodnutí městského soudu je pak nucena vynakládat vyšší prostředky na výživu svých dětí a je tudíž nepřípustně omezena ve svém právu vlastnit majetek. Stěžovatelka konečně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2906/18 ze dne 19. 2. 2019, v němž se mělo jednat o totožnou věc, resp. o totožné porušení práva na spravedlivý proces. Tuto argumentaci však podrobněji nerozvádí.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud tudíž není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svou interpretací ustanovení
§913 OZ a nepodařilo se jí tak přesvědčit městský soud, aby v souladu s jejím názorem přistoupil k odlišnému hodnocení majetkových a příjmových poměrů otce nezletilých a přikročil tak k navýšení výživného. Její námitky však většinově směřují proti procesu dokazování, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany městského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud městskému soudu cokoli vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze polemikou stěžovatelky se závěry městského soudu (a nepřímo též soudu obvodního, byť proti jeho rozhodnutí formálně nebrojí) stran přiměřenosti výše přiznaného výživného.
10. Stěžovatelka tak nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry městského soudu nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo a Ústavní soud tudíž konstatuje, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.
11. Kasační zásah Ústavního soudu pak nemůže ospravedlnit ani blanketní odkaz stěžovatelky na již výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2906/18. Naopak, rozhodnutí městského soudu je plně v souladu s nosnými důvody tohoto nálezu, neboť zohledňuje všechna pro rozhodovanou věc relevantní hlediska a zjištění, která vyšla v řízení najevo. Městský soud přitom své právní závěry srozumitelným a přehledným způsobem promítl do odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud tedy ani v tomto směru nemohl stěžovatelce vyhovět.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu