ECLI:CZ:US:2019:2.US.2641.19.1
sp. zn. II. ÚS 2641/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019, č. j. 30 Nd 221/2019-179, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 30 Nd 222/2019, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Nd 224/2019, a ze dne 15. 7. 2019, č. j. 30 Nd 226/2019-365, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Původní návrh, směřující rovněž proti usnesením Nejvyššího soudu vedeným pod sp. zn. 30 Nd 223/2019 a sp. zn. 30 Nd 225/2019, byl po výzvě k dodání stejnopisů těchto usnesení doplněn, a to v tom smyslu, že stěžovatel "již nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Nd 223/2019 a sp. zn. 30 Nd 225/2019, jelikož tato mu fakticky nebyla ještě doručena a jejich stejnopisy tedy nemá prozatím k dispozici." Ústavní soud nepřezkoumával rozhodnutí nižších soudů (Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze), neboť z ústavní stížnosti není dostatečně patrné, která konkrétní rozhodnutí měl stěžovatel na mysli.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a vydaných rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel podal v řízení ve věci péče soudu o nezletilé, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 35/2012, celkem šest návrhů (pozn. Ústavního soudu: vzhledem k výše uvedenému zúžení předmětu ústavní stížnosti jsou pro účely nyní prováděného přezkumu relevantní pouze čtyři návrhy) na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o nichž příslušelo rozhodnout Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
5. Stěžovatel následně vznesl námitku podjatosti soudců vrchního soudu, o níž bylo rozhodováno napadenými usneseními Nejvyššího soudu, přičemž ve všech těchto rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud, jakožto soud nadřízený, v postupu podle ustanovení §16 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k závěru, že ve věci rozhodující soudci vrchního soudu nejsou vyloučeni, neboť zde nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
6. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Zejména namítá, že "zde zcela chybí objektivní zdůvodnění proč a výhradně z jakých zákonných důvodů 6x návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu, odnětí a přikázání věci doplněné námitkami vyloučení soudce, byla jak u vrchního soudu tak u Nejvyššího soudu ČR, přiděleny pouze jednomu senátu."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Nyní projednávanou ústavní stížnost, dovolávající se porušení základního práva na zákonného soudce, by totiž bylo možné považovat za relevantní jen tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že navzdory objektivně a prokazatelně existujícím skutečnostem zakládajícím důvodné pochybnosti o nepodjatosti ve věci rozhodujících soudců vrchního soudu nemají být tito soudci vyloučeni. Jak se ovšem podává z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel předkládá toliko subjektivní domněnky a přesvědčení (tj. tvrzení o tom, že předseda Vrchního soudu v Praze, JUDr. J. Bureš, a tím pádem i celý soud, má k němu zjevně nepřátelský vztah), kteréžto nicméně nejsou způsobilé založit zásah do základního práva na zákonného soudce (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4021/16 ze dne 18. 4. 2018, bod 21). Na tuto skutečnost byl ostatně stěžovatel upozorněn již Nejvyšším soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Nd 226/2019, s. 3), na jehož závěrech nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat.
9. Dle názoru Ústavního soudu nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu