ECLI:CZ:US:2019:2.US.2652.19.1
sp. zn. II. ÚS 2652/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Caise, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 12. 2017, č. j. 9 C 89/2014-189, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018, č. j. 7 Co 488/2018-221, a usneseni Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, č. j. 22 Cdo 4073/2018-242, za účasti Okresního soudu v Prachaticích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalované obci Zdíkov byla uložena povinnost zdržet se vstupu, vjezdu na pozemky v žalobě stěžovatele definované (výrok I). Výrokem II pak okresní soud zastavil řízení ohledně jiných pozemků stěžovatele, a to tak, jak žalovaná v průběhu soudního řízení od tvrzených rušících aktů do vlastnictví stěžovatele upouštěla a stěžovatel bral v tomto rozsahu žalobu zpět.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek nalézacího soudu a zastavil řízení ohledně nároku týkajícího se zdržení ukládání věcí na sporných pozemcích stěžovatele. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
4. Podstatou této věci je okolnost, že stěžovatel je - zjednodušeně řečeno - majitelem pozemků sousedících s čističkou odpadních vod, která je vodním dílem ve smyslu §60 vodního zákona. Podle tohoto ustanovení přitom platí, že "[v]lastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup a vjezd na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl. [...] Pokud vstupem na pozemky vznikne vlastníkovi pozemku škoda, má nárok na její úhradu." V době podání žaloby bylo nesporné, že probíhala rekonstrukce čističky odpadních vod a žalovaná proto ve smyslu citovaného ustanovení užívala i pozemky stěžovatele k naplnění tohoto účelu. Sporné naopak bylo, zda se tak stalo po předchozím projednání se stěžovatelem a zda "provozem a prováděním údržby" je možno rozumět i rekonstrukci a případné rozšíření vodního díla.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatné pro rozhodování obecných soudů totiž bylo, že již během prvostupňového řízení byla rekonstrukce dokončena a žalovaná tak na pozemky stěžovatele vstupovala jen za účelem údržby díla, sekání trávy a ošetřování stromů, což jsou podle obecných soudů činnosti běžné, jež spadají pod povinnost strpění stanovenou stěžovateli právě §60 vodního zákona.
8. Za daných okolností tak okresní a krajský soud správně reagovaly na aktuální stav v době vyhlášení jejich rozhodnutí, kdy rekonstrukce vodního díla byla skončena - stěžovatel ostatně přeformuloval posléze svůj žalobní návrh tak, aby "žalovaná nevstupovala a nevjížděla vozidly na jeho pozemky, respektive aby po nich nechodila, nejezdila a nezdržovala se na nich". Pokud proto obecné soudy takovýto preventivně uložený zákaz pro žalovanou nepovažovaly i vzhledem ke shora citované právní úpravě za možný, nespatřuje Ústavní soud v tomto jejich závěru ani jakékoliv ústavněprávní pochybení.
9. Obecné soudy rovněž podle Ústavního soudu nepochybily, vyložily-li jeho nález sp. zn. IV. ÚS 652/06 ze dne 21. 11. 2007 (N 202/47 SbNU 613) tak, že samotné neukončení projednání vzájemně akceptovatelnou dohodou, tak jak ji lze implicitně dovodit z ustanovení §60 vodního zákona, samo o sobě bez dalšího nevede ke znemožnění provádění údržby ve smyslu citovaného ustanovení; pro jejich rozhodnutí tak nebylo zcela určující - byť se k tomu stěžovatel augmentačně uchyluje - zda mezi stěžovatelem a žalovanou k předběžnému projednání došlo či nikoli. Na druhou stranu ovšem o případné náhradě za omezení vlastnického práva (jakož i o přiměřenosti takového omezení) musí být rozhodnuto příslušným orgánem (tedy mimo jiné i soudem).
10. Vzhledem k tomu, že uvedené závěry okresního a krajského soudu jsou logické, řádně odůvodněné a tedy i ústavně konformní, pak ani případné pochybení Nejvyššího soudu při hodnocení, zda stěžovatel vznášel ve svém dovolání otázky právní či skutkové, nemůže vyvolat takovou ústavněprávní diskrepanci, která by Ústavní soud opravňovala ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu