ECLI:CZ:US:2019:2.US.2674.19.1
sp. zn. II. ÚS 2674/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2019 č. j. 6 To 183/2019-331 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 4. 2019 č. j. 3 PP 232/2010-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 4. 2019 č. j. 3 PP 232/2010-321 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 2832 (dva tisíce osm set třicet dva) dnů uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 1998 sp. zn. 2 T 98/97 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998 sp. zn. 3 To 24/98 v původní výměře 24 roků, ze kterého byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 7. 2010 sp. zn. 3 PP 232/2010 při stanovení zkušební doby v trvání sedmi roků. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2019 č. j. 6 To 183/2019-331 byla stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítnuta.
3. Krajský soud své napadené rozhodnutí vysvětlil tak, že těžištěm stěžovatelovy argumentace je procesní námitka, že okresní soud o osvědčení či neosvědčení odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění nerozhodl ve lhůtě uvedené v §91 odst. 3 trestního zákoníku, proto platí fikce osvědčení. Okresní soud skutečně neučinil do roka od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění rozhodnutí podle §91 odst. 1 trestního zákoníku. S tím je spojena fikce, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, pouze tehdy, pokud soud neučinil rozhodnutí ve lhůtě uvedené v §91 odst. 3 trestního zákoníku bez viny odsouzeného. Tuto problematiku řeší rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2001 sp. zn. 4 Tz 4/2001 publikované pod Rt 26/2002 ve vztahu k podmíněnému odsouzení, ale jeho závěry lze nepochybně aplikovat i na rozhodování o podmíněném propuštění. Podle něj soud nemůže rozhodnout o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen, vykoná. Fikce, že se pachatel osvědčil, nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době (podmíněného odsouzení i podmíněného propuštění) další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle §60 odst. 1 tehdy účinného trestního zákona (analogicky podle §91 odst. 3 dnes účinného trestního zákoníku). V průběhu zkušební doby podmíněného propuštění a částečně i následně v průběhu roční lhůty uvedené v §91 odst. 3 trestního zákoníku proti obviněnému běželo u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2017 trestní řízení pro závažné zločiny a přečiny, které stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění. To bylo pravomocně skončeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2018 sp. zn. 2 To 63/2018. Stěžovatel tedy spácháním trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným ve zmíněné trestní věci a které spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění, zavinil, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout ve lhůtě jednoho roku uvedené v §91 odst. 3 trestního zákoníku. Fikce uvedená v posledně uvedeném zákonném ustanovení se proto neuplatní. Věcně je totiž nesporné, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění z dlouhodobého trestu odnětí svobody spáchal závažné úmyslné zločiny obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a dále přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku. Byl mu za ně pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku. Proto rozhodně nelze konstatovat, že vedl ve zkušební době řádný život, právě naopak.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje, že považuje za chybné, pokud Okresní soud Plzeň-město rozhodl o tom, že se neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění, neboť podle jeho přesvědčení platí fikce, že se ve zkušební době osvědčil. Okresní soud neučinil do jednoho roku od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění rozhodnutí podle §91 odst. 1 trestního zákona, s čímž by měla být spojena fikce, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění. K vysvětlení odvolacího soudu, že stěžovatel zavinil nemožnost dřívějšího rozhodnutí o tom, zda se ve zkušební době osvědčil, či neosvědčil, protože se ve zkušební době dopustil nových trestných činů, namítá stěžovatel, že z citovaného ustanovení takový závěr nevyplývá, jde jen o výklad takové podmínky. Stěžovatel nemůže zpochybnit, že by ve zkušební době nespáchal nové trestné činy a tím samozřejmě nelze uzavřít, že by vedl řádný život, ale o jeho pochybení mělo být soudem rozhodnuto v zákonné lhůtě.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S námitkou o tom, že se naplnila fikce, že se stěžovatel osvědčil, se velmi podrobně zabýval krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí, jak je výše popsáno v bodě 3. Ústavní soud toto vysvětlení shledává jako logické a nikoli excesivní, a proto neshledává, že by stěžovatelova argumentace měla ústavní relevanci.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl výše uvedenému závěru, stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu