ECLI:CZ:US:2019:2.US.2675.19.1
sp. zn. II. ÚS 2675/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Fiedorové, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karola Sliwky 621/5, Karviná - Fryštát, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019, č. j. 11 Co 142/2019-41, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 2. 2019, č. j. 20 C 341/2018-31, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti Okresní soud ve Frýdku - Místku rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobci Ing. Czepczor a Mgr. Czepczorová, kteří podali žalobu vůči čtyřem žalovaným (jedním z nich byla stěžovatelka) následně vzali žalobu částečně zpět, co se týče zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže označenému pozemku v k. ú. M. a současně vzali žalobu v celém rozsahu zpět vůči stěžovatelce a dalšímu žalovanému (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). Soud prvního stupně následně vydal usnesení o zastavení řízení vůči těmto dvěma žalovaným, napadené nyní projednávanou ústavní stížností, ve kterém rovněž stanovil, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům.
3. Proti výroku II. tohoto usnesení okresního soudu, kterým bylo stanoveno, že stěžovatelka nemá vůči žalobcům nárok na náhradu nákladů řízení, se stěžovatelka odvolala. Tvrdila, že jí má být přiznána náhrada nákladů řízení za tři úkony právní služby, a dále, že soud z moci úřední částečně zastavil řízení ve vztahu k pozemku parc. č. X, aniž by ovšem sdělil, z jakého důvodu tak učinil, když pouze odkázal na ustanovení §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Krajský soud se ztotožnil se závěrem Okresního soudu a jeho rozhodnutí proto potvrdil. V usnesení nalézacímu soudu pouze vytkl, že usnesení měl stručně odůvodnit namísto aplikace ustanovení 169 odst. 2 o. s. ř., protože z usnesení okresního soudu č. j. 20 C 341/2018-13 ze dne 19. 11. 2018 nepochybně plyne, že řízení bylo zastaveno dle ustanovení §96 o. s. ř., což je zastavení na základě zpětvzetí, a není možné na ně hledět jako na účelnou pomoc žalobcům. Dále krajský soud uvedl, že okresní soud nepochybil, pokud rozhodl ve smyslu §146 odst. 2 věta první o. s. ř. tak, že žalobci a stěžovatelka nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. To, že teprve poté, co soud stěžovatelce zaslal žalobu a usnesení o částečném zastavení řízení s tím, že to posílá na vědomí, udělila stěžovatelka plnou moc advokátovi a on podal vyjádření jejím jménem, byl tento postup nadbytečný, protože již bylo zřejmé, že řízení bylo částečně zastaveno. Žalobci proto sice procesně zavinili zastavení řízení ve vztahu k pozemku parc. č. X a tudíž také ve vztahu ke stěžovatelce, avšak stěžovatelce žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup i argumentace okresního soudu a krajského soudu zatěžuje řízení prvkem neústavnosti, jelikož narušuje její právo na spravedlivý proces a v neposlední řadě se dotýká i její sféry majetkové, protože účastník řízení má právo na náhradu nákladů řízení. Dále tvrdí, že byla zcela bezdůvodně vtažena do soudního řízení a bylo jejím právem i povinností být aktivní a podat vyjádření, přičemž stanoviska obou soudů jsou nepřijatelná a zcela degradují její postavení v řízení. V neposlední řadě tvrdí, že odvolací soud stěžovatelce upírá právo na právní zastoupení a na rovnocenné postavení v civilním řízení a vznáší na ni požadavky, které po osobě bez právního vzdělání nelze rozumně požadovat.
6. Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí došel Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a své postavení vůči obecným soudům k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud totiž není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva; Ústavnímu soudu nenáleží ani pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech a polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Porušení podústavního práva tak musí dosahovat určité intenzity, aby se teprve projevilo v rovině ústavního práva. Při respektování tohoto východiska Ústavní soud při své činnosti akcentuje princip minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, zejména právě obecných soudů. Do ústavně vymezených kompetencí jiných orgánů tak zásadně nezasahuje.
8. Princip minimalizace zásahů je tím patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladové rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.
9. Jak nicméně vyplývá již ze shora uvedené narace, okresní soud náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal, přičemž k odvolání stěžovatelky krajský soud podrobně vyložil, z jakých důvodů se tak stalo (bod 7 napadeného usnesení). Tyto důvody se Ústavnímu soudu jeví jako dostatečně přesvědčivé a logické, jelikož soud stěžovatelku k vyjádření vůbec nevyzval a stěžovatelka proto udělila plnou moc advokátovi, který potom podal jejím jménem vyjádření (navíc až po vydání usnesení o částečném zastavení řízení), nadbytečně.
10. Stěžovatelka se mýlí, pokud v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého práva na "rovnost zbraní" v řízení, resp. omezení v právu na právní pomoc. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, stěžovatelce samozřejmě nebylo nikterak bráněno v možnosti využít služeb právního profesionála; pouze soudy dovodily a řádně odůvodnily, že v dané situaci se nejednalo o účelně vynaložené náklady.
11. Proto Ústavní soud, který - jak se podává shora - je ve vztahu k ústavněprávnímu přezkumu tzv. nákladových výroků obecných soudů, velmi zdrženlivý, nespatřuje žádný racionální důvod, pro který by měl závěry učiněné obecnými soudy zpochybňovat či revidovat. Jelikož se tyto závěry Ústavnímu soudu nejeví jakkoliv excesivní a nikterak nevybočují ani z ustálené judikatury zdejšího soudu, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Právě posuzovanou situaci totiž není možné označit za případ extrémní nespravedlnosti dosahující intenzity způsobilé porušit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu