ECLI:CZ:US:2019:2.US.2676.19.1
sp. zn. II. ÚS 2676/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 52/2019-20 ze dne 12. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Ad 28/2012-91 ze dne 13. 12. 2018, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-UM/1173/12/9S-HMP ze dne 19. 3. 2012 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 č. j. OSP/67219/Zahr ze dne 16. 2. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, ústavní stížností napadeným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 2 byla stěžovateli přiznána opakující se dávka sociální péče s účinností od 1. 11. 1998 do 31. 3. 2000 ve výši 3 430 Kč a od 1. 4. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 3 770 Kč. Ve věci poté opakovaně rozhodoval odvolací správní orgán (nejdříve Magistrát hlavního města Prahy, poté Ministerstvo práce a sociálních věcí), Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud (včetně nyní napadeného rozsudku celkem čtyřikrát). Posuzovanou ústavní stížností napadenými rozhodnutími Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále také "žalovaný") stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zamítlo a uvedené rozhodnutí potvrdilo, Městský soud v Praze zamítl stěžovatelovu správní žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
Podstatou věci bylo vyčíslení dávky sociální péče za specifické situace, kdy stěžovatel uzavřel dne 15. 12. 1995 s městskou částí Praha 2 smlouvu o vybudování bytové jednotky. Výstavbu stěžovatel financoval částečně ze svých úspor, částečně ze dvou úvěrů, přičemž nájemní smlouvou ze dne 17. 6. 1998 (v níž figuroval jako nájemce) bylo ujednáno, že nájemné daného bytu na prvních 25 let bylo uhrazeno předem s ohledem na (nevyčíslené) prostředky, které stěžovatel na výstavbu vynaložil. Ve věci bylo nesporné, že stěžovatel byl v rozhodném období osobou sociálně potřebnou, bylo však potřeba vyřešit, jak při stanovení výše dávky sociální pomoci zohlednit náklady na vybudování bytové jednotky, splátky úvěrů, které si stěžovatel k financování výstavby vzal, a velikost předmětného bytu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Ads 22/2011-213 ze dne 14. 4. 2011 stanovil, že náklady na nájem za užívaný byt tvoří součást nákladů na domácnost, k jejichž zajištění je dávka poskytována. Vzhledem k tomu, že tyto náklady dle skutkových zjištění prvostupňového správního orgánu tvořily 813 696,50 Kč, lze měsíční (fiktivní) nájemné určit ve výši 2 712,32 Kč. Reálně placené náklady pak tvořily splátky úvěrů, z nichž byly náklady na vybudování bytu hrazeny, avšak tyto splátky lze zohlednit jako náklady na bydlení pouze do výše stanoveného fiktivního nájemného. Za náklady na bydlení je dále dle Nejvyššího správního soudu nutno považovat další platby spojené s užíváním bytu. Konečně, Nejvyšší správní soud ponechal otevřenou otázku, jak lze zohlednit, že stěžovatel sám žil v bytě o velikosti 84 metrů čtverečních. Tyto úvahy Nejvyšší správní soud rozvinul v dalším svém rozsudku, č. j. 3 Ads 143/2011-278 ze dne 30. 11. 2011, v němž mimo jiné konstatoval, že považuje za opodstatněnou úvahu, že by pro jednu osobu byl dostatečný i byt menší velikosti.
V ústavní stížností napadeném rozhodnutí žalovaný posléze konstatoval, že stěžovatel splácel v daném období úvěr v měsíčních splátkách přesahujících částku fiktivního nájemného. Vedle toho stěžovateli vznikaly další výdaje spojené s bydlením, lišící se v jednotlivých měsících a pohybující se mezi 482 Kč a 2 937,10 Kč. Žalovaný dále učinil úvahu, že pro jednu osobu by byl dostačující byt o velikosti 16 metrů čtverečních, trojčlenkovým výpočtem z fiktivního nájemného proto dospěl k závěru, že odpovídajícím nájmem by byla částka 516,80 Kč, naopak další výdaje spojené s bydlením by se údajně ani v menším bytě příliš neměnily. Za nezbytné náklady spojené s bydlením proto žalovaný považoval nájemné ve výši 516,80 Kč a další výdaje, které skutečně stěžovatel vynaložil v jednotlivých měsících. Jelikož by takto vypočítané nezbytné náklady na bydlení byly v celkovém shrnutí nižší než částky k zajištění nezbytných nákladů na domácnost stanovené zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, shledal žalovaný spravedlivým, že správní orgán prvního stupně přistoupil ke stanovení výše dávky sociální péče dle zákona o životním minimu, jak bylo údajně tehdy běžnou praxí.
Městský soud v Praze následně v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu s výše zmíněným závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Se způsobem, jakým byla žalovaným zohledněna výměra bytu, se městský soud ztotožnil. Také Nejvyšší správní soud dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že se žalovaný řídil jeho závazným právním názorem, některé další námitky (nezohlednění dodatečných nákladů na výstavby či zohlednění výměry bytu) stěžovatele pak shledal nepřípustnými, neboť nebyly uplatněny v žalobě.
V ústavní stížnosti stěžovatel předně nesouhlasí s vyčíslením celkových nákladů na vybudování bytu (tedy s částkou, která se po rozložení na 25 let promítla do stanovení fiktivní výše nájemného), neboť nebyly zohledněny svépomocné náklady ve výši 107 302,90 Kč. Městský soud se touto otázkou údajně nezabýval, neboť ji považoval za opožděné rozšíření žalobních bodů, stěžovatel se však domnívá, že za situace, kdy předmětem správní žaloby bylo přezkoumání pravomocného správního rozhodnutí správního orgánu, nebylo zapotřebí, aby správní žaloba výši stavebních nákladů výslovně obsahovala. Potvrzení výdajů přitom údajně stěžovatel správním orgánům předložil. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že při stanovení výše dávky bylo přihlédnuto k velikosti předmětného bytu, neboť stěžovatel při jeho výstavbě se snažil dostát podmínkám městské části Praha 2, která při výběru budoucího nájemce přihlížela i ke schopnosti efektivně využít co největší plochu půdy.
Hlavní stěžovatelovou námitkou pak je, že výše dávky nereflektuje skutečné výdaje, neboť stěžovatelovy měsíční splátky úvěrů byly daleko vyšší. Právě od nich se dle stěžovatele měla dávka primárně odvíjet, což údajně potvrdil i žalovaný ve svém stanovisku nazvaném Podklad MPSV (vydaném na základě návrhu stěžovatele na zahájení řízení mimo odvolací řízení ze dne 27. 3. 2000).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v rozhodnutích městského ani Nejvyššího správního soudu neshledává žádné ústavněprávní deficity, a to ani v otázce řádného uplatnění žalobních bodů. Nejvyšší správní soud uvedl, že se otázkou svépomocných nákladů a výměry bytu nemohl zabývat, neboť je stěžovatel neuplatnil v žalobě. Tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje, uvádí pouze, že dané otázky řešil v řízení před správním orgánem, resp. poté v průběhu řízení před soudem. K samotné žalobě pak stěžovatel konstatoval, že nebylo potřeba, aby výši nákladů obsahovala. Toto tvrzení však není argumentačně rozvedené a neplyne z něj, z jakého důvodu by neměla být respektována ustanovení §75 odst. 2 a §104 soudního řádu správního.
Stěžovateli poskytnutá dávka je realizací práva zaručeného čl. 30 odst. 2 Listiny. Tohoto práva se lze domáhat jen v mezích zákona (srov. čl. 30 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž meze a podrobnosti, které ze zákona pro stěžovatelův případ vyplývají, vyložil Nejvyšší správní soud. Stěžovatel sice s tímto výkladem zákona nesouhlasí, jeho polemika je nicméně vedena toliko v rovině podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu zásadně zasahovat nepřísluší.
Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by jeho právo zaručené čl. 30 odst. 2 Listiny bylo porušeno, domáhá se toliko ochrany práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto směru však je zřejmé, že se soudy i správní orgány věcí důkladně zabývaly a aplikovaly zákon při maximálním zohlednění věru mimořádných okolností, které stěžovatelův případ provázely. Ústavní soud může pouze poznamenat, že zvolené řešení považuje za logické a přiléhavé, a to včetně toho, že se při stanovení dávky nemohlo automaticky vyjít z výše měsíčních splátek úvěrů (a jak Nejvyšší správní soud poznamenal, takový požadavek nevyplynul ani z pro soud nezávazného stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí). Určováním výše dávky sociální péče podle měsíčních splátek úvěrů bez zohlednění dohodnutého nájemného, k jehož placení (zprostředkovaně) úvěry sloužily, by byla popřena skutečnost, že dávky sociální péče sloužily k úhradě těch nákladů na domácnost, které byly nezbytné (§4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění účinném pro rozhodné období).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu