ECLI:CZ:US:2019:2.US.2697.19.1
sp. zn. II. ÚS 2697/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělské družstvo "Agroholding" se sídlem v Bernarticích, okr. Jeseník, zastoupeného JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem, se sídlem Horní Lipová č. p. 271, Lipová - lázně 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019 č. j. 26 Cdo 822/2019-176 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 62/2018-137 ze dne 11. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 a na rovné zacházení v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel v pozici žalovaného napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 11. 9. 2018 č. j. 75 Co 62/2018-137, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku jako soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2017 č. j. 3 C 102/2016-111, jímž byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit tam specifikované pozemky a rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že bylo zpřesněno označení pozemků, a rovněž uloženo žalovanému jejich vyklizení, současně krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Obecné soudy svá rozhodnutí v neprospěch stěžovatele založily na závěru, že dnem rozhodným pro vznik právních účinků vkladu vlastnického práva není den uzavření kupní smlouvy, nýbrž den, kdy byl u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad podán. Výpověď z nájmu, který dala stěžovateli právní předchůdkyně žalobce je platná, neboť byla učiněna v době, kdy byla vlastnicí (pronajímatelkou) předmětných pozemků. Vychází-li právní posouzení učiněné odvolacím soudem ze závěru, že výpověď z nájmu předmětných pozemků dala stěžovateli jejich vlastnice (pronajímatelka), pak je zřejmé, že na řešení otázky - zda je k dání výpovědi z nájmu oprávněna osoba odlišná od pronajímatele - kterou stěžovatel formuloval v dovolání a k níž vztáhl vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Stěžovatelovo dovolání bylo proto napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s tím, že podle stěžovatele je právně a fakticky irelevantní, kdy od bývalého vlastníka zemědělských pozemků výpověď obdržel, zda výpověď vůbec obdržel, nebo mu byla doručena fikcí. V jednom dni bývalý vlastník zemědělské půdy provedl dva úkony, z nichž ten prvý - prodej zemědělské půdy žalobci vylučuje ten druhý udělenou výpověď z užívání té samé zemědělské půdy stěžovateli. Stěžovatel se domnívá, že žalobce o výpověď osoby odlišné od vlastníka zemědělských pozemků opírá žalobu o vyklizení pozemků. K výpovědi pro stěžovatele se žalobce písemně nepřipojil ani na téže listině, nebo listině jiné. Výpověď daná osobou, která ke dni dání (doručení) výpovědi vlastníkem není, je neplatná. Podstatný přesah vlastních zájmů spatřuje stěžovatel v obecném zájmu na souladné rozhodovací praxi soudů a v požadavku právní jistoty stran totožných a obdobných právních vztahů, jichž se dotýká dotčená ústavní stížnost.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná. Ústavní soud není příslušný zasahovat obecným soudům ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným.
9. Podstata problému spočívá opravdu v tom, že obecné soudy vycházejí z toho, že k přechodu vlastnického práva dochází vkladem do katastru nemovitostí, není tedy podle nich žádným problémem, pokud téhož dne majitel pozemku vypoví nájemní smlouvu a současně uzavře kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, která je předmětem tohoto nájmu. To je výklad podústavního práva, jenž bez dalšího není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu