ECLI:CZ:US:2019:2.US.2744.19.1
sp. zn. II. ÚS 2744/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2019, č. j. 1 Ads 154/2019-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se zejména podává, že žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatele o invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění. Podle tohoto zákona je totiž pojištěnec invalidní, pokud z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u něj nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Pracovní schopnost stěžovatele však v důsledku jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jen o 20 %. Žalovaná zároveň zamítla námitky stěžovatele, kterými zpochybnil posouzení svého zdravotního stavu, respektive závěr posudkové lékařky, když právě z těchto posouzení údajně vychází nesprávný závěr o nedostatečném poklesu jeho pracovní schopnosti. Proti tomuto rozhodnutí o námitkách podal stěžovatel žalobu, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl, neboť potvrdil závěr, že se u stěžovatele nejedná o takový pokles pracovní schopnosti, aby znamenal alespoň invaliditu prvního stupně. Následná kasační stížnost stěžovatele byla ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když se soud ztotožnil se závěry krajského soudu, že odborné znalecké hodnocení, z něhož rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vyšlo je úplné, přesvědčivé a správné.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a lze je jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn zdravotní stav stěžovatele podrobit vlastní analýze (stejně jako správní soudy), neboť by tím vykročil z postavení, jež je přesně definováno Ústavou a zákonem o Ústavním soudu; k takovému postupu ostatně nemá ani jakékoliv odborné znalosti. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ve skutečnosti nenamítá nic, co by odborné znalecké zkoumání jeho zdravotního stavu dostatečně zpochybňovalo. Závěr České správy sociálního zabezpečení, že u stěžovatele nedošlo k takovému poklesu schopnosti pracovat, aby mohl být považován za invalidního ve smyslu zákona o důchodovém pojištění, totiž není postaven například na tom, že by u stěžovatele nedošlo k tuhnutí páteře, že by byla zpochybněna skutečnost, že se nepostaví na paty z důvodu bolestivosti, že má necitlivou nožní klenbu atp., ale právě na tom, že tyto potíže (a to ani ve svém souhrnu) nedosahují intenzity potřebné pro závěr o stěžovatelově invaliditě.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále konstatuje, že není schopen jakékoliv rekvalifikace, aniž by ovšem toto svoje tvrzení jakkoliv doložil či alespoň vysvětlil. Netvrdí také, že by se jeho zdravotní stav během řízení natolik zhoršil, aby odborné zkoumání, z něhož bylo vycházeno, již zcela neodpovídalo jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu. Stěžovatel konečně žádným věcným argumentem nepodporuje svoji tezi, že kdyby jeho rentgenové snímky shlédl neurolog, byl by závěr znaleckého posouzení jeho zdravotního stavu jiný. Skutečnost, že v posudkové komisi žalované při hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu nebyl přítomen neurolog, byla totiž i podle Ústavního soudu plně kompenzován tím, že komise ze zpráv neurologa vycházela a nijak jeho stanovisko nezpochybňovala. Nejde tedy zjevně o situaci kritizovanou ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 5/48 SbNU 41), tedy že by stěžovateli během řízení nebylo umožněno jeho tvrzení o nepříznivém zdravotním stavu jakkoliv prokázat.
7. Nezbývá tak než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné a podstata ústavní stížnosti ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových závěrů učiněných správním orgánem, což však - s ohledem na shora uvedené - zdejšímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu