ECLI:CZ:US:2019:2.US.2771.19.1
sp. zn. II. ÚS 2771/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ondrucha, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2017 č. j. 26 D 453/2015-503, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 24 Co 97/2017-591 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 3893/2018-654, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších přiložených listin se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy bylo řízení o pozůstalosti po zůstavitelce Lucii Ondruchové. Obvodní soud ve věci rozhodl pověřenou soudní komisařkou Mgr. Olgou Spoustovou tak, že potvrdil nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, tedy následovně: pozůstalý syn Martin Ondruch, pozůstalá dcera Ing. Kristina Stefanidisová a pozůstalá dcera Marta Boisseauová nabývají každý jednu čtvrtinu, pozůstalý vnuk Josef Ondruch, pozůstalá vnučka Anna Ondruchová a pozůstalá vnučka Marie Ondruchová nabývají každý jednu dvanáctinu veškerého pozůstalostního majetku (k tomu blíže srov. výrok I. a II. napadeného usnesení obvodního soudu).
3. Obvodní soud napadené usnesení odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by byly dány důvody pro mimořádný postup ve smyslu ustanovení §1693 odst. 3 občanského zákoníku. Soud konstatoval, že všichni dědicové o zůstavitelku projevovali zájem, každý se dle svých možností o ni staral či jinak o ni pečoval. Dále se zabýval námitkou stěžovatele a pozůstalé dcery Marty Boisseauové stran zápočtu daru na dědické podíly pozůstalé dcery Ing. Kristiny Stefanidisové a syna zůstavitelky Jana Ondrucha a uvedl, že k danému postupu neshledal důvod. Údajné dary byly podle závěrů soudu ve skutečnosti majetek, který formou odkazu obdrželi v dědickém řízení po zůstavitelce Marii Hemerkové a nemají žádnou relevantní souvislost s daným pozůstalostním řízením.
4. Městský soud shora označeným usnesením potvrdil v rozsahu výroku II., III. a IV. usnesení obvodního soudu. Ve věci rozhodoval opětovně poté, co předchozím rozhodnutím věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby bylo ve věci doplněno dokazování k prokázání rozsahu péče o zůstavitelku. V dalším řízení se ztotožnil se závěry obvodního soudu a v jeho postupu již neshledal žádná pochybení.
5. Nejvyšší soud dovolání shora označeným usnesením zamítl. Ve věci provedl výčet relevantních zákonných ustanovení a související judikatury a dospěl k závěru, že soudy nižších instancí věc posoudily správně. Konstatoval, že k provedení zápočtu na dědický podíl některých dědiců není v této konkrétní věci dán zákonný důvod. Obdobně se vyjádřil též k namítané aplikaci ustanovení §1693 odst. 3 občanského zákoníku, přičemž dodal, že v posuzované věci bylo prokázáno, že o zůstavitelku se starali a projevovali zájem v rámci svých možností všichni její potomci (resp. vnoučata).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se v průběhu řízení nezabývaly jeho žádostmi, podněty a námitkami, ve věci neprovedly dostatečné dokazování a věc posoudily zcela v rozporu s provedenými důkazy. Dále namítá, že o zůstavitelku pečoval převážně pouze on, což sebou neslo nemalé náklady, které musel vynaložit bez toho, aby byly plně kryty přiznaným příspěvkem na péči. Požaduje též revizi rozhodnutí obecných soudů stran jejich závěrů o zápočtu na dědický podíl.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti postupu obecných soudů stran provedeného dokazování a z něj vyvozovaných skutkových a právních závěrů. Ústavní soud však v tomto ohledu opakovaně judikuje, že jsou to právě obecné soudy, které jsou povolány k provádění a následnému hodnocení důkazů a k vyvozování odpovídajících právních závěrů. Ústavní soud není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, pakliže v jejich postupu neshledá porušení základních práv účastníků řízení. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo. Současně Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje téže argumenty, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy a jimiž se tyto soudy opakovaně zabývaly. Ústavní stížnost stěžovatele tak představuje spíše pokračující polemiku s rozhodováním obecných soudů, které svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily a vypořádaly se i se všemi předkládanými námitkami, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné.
10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu