ECLI:CZ:US:2019:2.US.2813.19.1
sp. zn. II. ÚS 2813/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Margaretou Münsterovou, advokátkou se sídlem Hradební 548/3, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2019, č. j. 25 Co 80/2019-109, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2019, č. j. 0 Nc 1405/2018-60, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel se návrhem z dubna 2018 domáhal u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") určení příbuzenství v řadě přímé k nezletilému M. a T., jejichž matkou je J. T. a otcem, určeným na základě souhlasného prohlášení postupem podle ustanovení §779 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), je M. T. Stěžovatel v návrhu upřesnil, že v listopadu 2017 podal u okresního soudu podnět na popření otcovství, kteréžto řízení však tento soud nezahájil s odůvodněním, že to není v zájmu nezletilých dětí.
3. Soud prvního stupně stěžovatelův návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že v současné době není v zájmu nezletilých dětí zjišťovat jejich příbuzenství ve vztahu ke stěžovateli, který se domnívá, že je jejich biologickým otcem. Uvedl, že "matrikovým (právním) otcem nezletilých je M. T., k určení jeho otcovství k oběma nezletilým dětem došlo na základě souhlasných prohlášení rodičů, učiněných před narozením každého z dětí. Rodiče nezletilých dětí uzavřeli manželství až v červnu r. 2018 - tedy po narození obou synů. Z provedeného dokazování okresní soud zjistil, že rodina T. je úplná, dobře fungující, s pěknými vztahy." Ve vztahu k laboratorní zprávě (DNA analýze) č. 2013400 ze dne 10. 7. 2015, kterou stěžovatel předložil jako důkaz prokazující jeho otcovství, konstatoval, že z ní není zřejmé, čí vzorky byly testovány [pozn. Ústavního soudu: další navrhované důkazy - zadání znaleckého posudku z oboru genetiky a výslech bratra stěžovatele (k doložení snahy stěžovatele o kontakt s dětmi) - byly zamítnuty s ohledem na skutečnost, že okresní soud neshledal v zájmu nezletilých dětí vést dokazování ohledně otázky zjišťování příbuzenství/otcovství].
4. Okresní soud zohlednil tuzemskou i evropskou judikaturu [zejména nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16 (N 80/85 SbNU 363) ze dne 16. 5. 2017; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP) ve věci Fröhlich proti Německu, č. stížnosti 16112/15, ze dne 26. 7. 2018; veškerá judikatura ESLP je dostupná na https://hudoc.echr.coe.int], z níž vyvodil závěr, že domnělý biologický otec může být vyloučen ze života nezletilých dětí, jestliže je to v souladu s jejich nejlepším zájmem, což bylo dle názoru okresního soudu v nyní projednávaném případě splněno. Soud dále uvedl, že s ohledem na chybějící vzájemný citový vztah mezi stěžovatelem a dětmi není dána ani zákonná podmínka pro užití ustanovení §927 občanského zákoníku.
5. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, neboť se neztotožnil s názorem, že není v zájmu nezletilých zjišťovat biologické příbuzenství. Znovu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16, zejména na bod 61. Vyslovil nesouhlas s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Fröhlich proti Německu, jelikož nyní projednávaný případ vykazuje skutkové odlišnosti (matka nezletilých dětí nebyla v době početí vdaná, ale měla dva paralelní vztahy). Zdůraznil, že "ochrana zájmů rodiny T. nemůže být nadřazena ochraně nezletilých z hlediska jejich celoživotního vývoje."
6. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil, přičemž se bezvýhradně ztotožnil se závěrem, že v daném okamžiku je v nejlepším zájmu dětí, aby nebyly konfrontovány s otázkou, kdo je jejich skutečným otcem. V odůvodnění uvedl následující: "To, že se navrhovatel fakticky uchází o určení otcovství (byť formálně jde o návrh na určení příbuzenství), tak musí být důvodem pro zamítnutí jeho návrhu, neboť v opačném případě by se jednalo [...] o nepřípustné obcházení výslovné zákonné úpravy." Krajský soud dále upozornil na závažné důsledky rozhodování - pokud by totiž bylo určeno, že stěžovatel je příbuzným nezletilých dětí (s obsahovým odůvodněním či upřesněním, že se jedná o jejich otce), mělo by to vliv rovněž na další instituty občanského práva (např. vyživovací povinnost, rodičovská odpovědnost, dědění).
7. Uvedená rozhodnutí stěžovatel napadá v nyní předkládané ústavní stížnosti, v níž namítá, že mu současný právní řád neposkytuje žádnou možnost obrany proti svévolnému prohlášení matrikových rodičů, kterým bylo určeno rodičovství k nezletilým, neboť není oprávněn podat žalobu na určení otcovství ani žalobu na popření otcovství. Opětovně odkazuje na shora citovaný nález zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16, v jehož bodě 61 se podává následující: "Pro splnění požadavků plynoucích z judikatury ESLP musí mít domnělí biologičtí otcové možnost dosáhnout alespoň styku s dítětem, o němž tvrdí, že je jejich. Mohou proto podat návrh na určení příbuzenství (§771 obč. zák.) a po určení příbuzenství se mohou obrátit na soud s návrhem podle §927 obč. zák. za účelem realizace stykových práv příbuzného. Druhou možností řešení postavení domnělých otců je i přímé podání návrhu podle §927 obč. zák." Obecným soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s hlediskem nejlepšího zájmu dětí, když se omezily toliko na jeho posouzení z pohledu stability rodiny, aniž by však zohlednily, že jsou zde i jiná hlediska (stěžovatel odkazuje např. na judikaturou ESLP postulované právo dítěte znát vlastní původ jakožto součást práva na respektování rodinného a soukromého života).
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumal napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud proto obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti, což se nicméně v nyní projednávaném případě nestalo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) ze dne 8. 7. 1999].
10. Jádrem stěžovatelovy argumentace je námitka, že zamítnutím návrhu na určení příbuzenství k nezletilým došlo k porušení jeho základních práv. Ústavní soud se však s tímto tvrzením nemohl ztotožnit.
11. Ústavní soud předně odkazuje na své předchozí závěry (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1741/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 27), jichž se v obecné rovině dovolává stěžovatel, že právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby. Rodiče mají právo na to, aby jejich biologické rodičovství bylo ze strany veřejné moci respektováno, a dítě má právo znát své biologické rodiče (viz též čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Na druhou stranu však Ústavní soud zdůraznil, že požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu (např. s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež bude z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života požívat právní ochrany). V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) hrát důležitou roli [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)]. Při posuzování problematiky určování a popírání otcovství proto soudy musí vždy pečlivě vyvažovat všechny protichůdné hodnoty a zájmy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Różański proti Polsku ze dne 18. 5. 2006, č. 55339/00, §77-79), kterými jsou zejména ochrana nejlepšího zájmu dítěte, veřejný zájem na stabilizovaných rodinněprávních vztazích a právo zúčastněných osob na zajištění jejich vzájemných biologických vazeb (Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2016, s. 946-947). Ústavní soud též zdůraznil, že testy DNA není možné vnímat jako všemocný prostředek řešení této značně komplikované a citlivé problematiky.
12. Obecné soudy podřadily nyní přezkoumávané řízení o určení příbuzenství k nezletilému dítěti pod ustanovení §466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jež podává demonstrativní výčet řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Jak uvedl krajský soud (srov. bod 13 rozsudku krajského soudu), "tento závěr se odvíjí od toho, že podle žalobního žádání se ve své podstatě jedná o předpoklad pro úpravu styku s nezletilými dětmi." Ústavní soud nehodlá na tomto závěru cokoliv zpochybňovat, pouze ve shodě s obecnými východisky zmíněnými v předchozím odstavci zdůrazňuje, že v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem - a tedy v konečném důsledku rovněž při přezkumu nyní napadených rozhodnutí - setrvale uvádí, že jeho úkolem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Kritérium zájmu dítěte je ostatně zmíněno rovněž ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16 (srov. bod 57), jehož se dovolává stěžovatel, nebo též v recentním nálezu sp. zn. II. ÚS 1467/18 ze dne 11. 6. 2019 (srov. bod 21). Ústavní soud má za to, že obecné soudy předestřeným ústavním požadavkům kladeným na řízení o určení příbuzenství v nyní projednávané věci dostály.
13. Okresní soud zdůraznil, že zájem dítěte, postulovaný čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (srov. bod 15 rozsudku okresního soudu), přičemž odůvodnil, proč v současné době není v zájmu nezletilých zjišťovat jejich příbuzenství ke stěžovateli. Okresní soud přihlédl k věku nezletilých a jejich stabilnímu rodinnému zázemí. Pro Ústavní soud je podstatnou rovněž okolnost, že návrh na zahájení řízení o určení příbuzenství byl stěžovatelem podán až v dubnu 2018, byť mu předcházelo podání podnětu k zahájení řízení o popření otcovství z listopadu 2017. Stěžovatel se tedy nedomáhal určení otcovství, resp. příbuzenství bezprostředně od samého počátku, tj. od okamžiku narození nezletilého M., ale až s odstupem, po uplynutí téměř tří let (uvedená skutečnost mj. odlišuje nyní projednávaný případ od skutkových okolností shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1467/18, v němž se stěžovatel domáhal určení otcovství neprodleně, dokonce ještě před narozením dětí). Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud za přiléhavý a přesvědčivý rovněž odkaz na rozsudek ESLP ve věci Fröhlich proti Německu, jenž aproboval, že v daný okamžik nebylo v zájmu šestiletého dítěte, tedy dítěte o dva, resp. čtyři roky staršího než v nyní projednávaném případě, aby bylo konfrontováno s otázkou, kdo je jeho skutečným otcem. V daném případě tedy ESLP upřednostnil zájem nezletilého dítěte, aby vyrůstalo ve stabilním rodinném prostředí, před jinými relevantními zájmy (tj. zejména právem dítěte znát vlastní původ).
14. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu