ECLI:CZ:US:2019:2.US.2835.19.1
sp. zn. II. ÚS 2835/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ČOLOT a.s., se sídlem Babíčkova 1146/8a, Olomouc, zastoupené JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou, se sídlem Zborovská 19, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 Af 110/2016-70 ze dne 21. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v napadeném rozsudku č. j. 65 Af 110/2016-70 ze dne 21. 5. 2019 rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek č. j. 65 Af 110/2016-46 ze dne 27. 6. 2018 byl ke kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 233/2018-35 ze dne 10. 4. 2019. Jednalo se o spor o daňovou uznatelnost výdajů stěžovatelky a stanovení její daňové povinnosti v letech 2010 a 2011. Nejvyšší správní soud vyvrátil stěžovatelčinu argumentaci, že nosné konstrukce jsou samostatným hmotným majetkem a naopak aproboval závěr Odvolacího finančního ředitelství o tom, že kabelové svody, zabezpečení a stojany, jejichž pomocí je technologie fotovoltaické elektrárny umístěna na střeše budovy, a které jsou s budovou pevně spojeny, jsou technickým zhodnocením budovy, které zvyšuje jejich vstupní (zůstatkovou) cenu, a tudíž je nelze odepisovat podle §30b zákona o daních z příjmů.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že příslušná zákonná ustanovení obecné soudy aplikovaly a především interpretovaly způsobem, který se ocitl mimo zákonný podklad stanovení daně z příjmů právnických osob za rok 2010 a 2011. Stěžovatelka zařadila nosné konstrukce fotovoltaické elektrárny na budově do pořizovací ceny fotovoltaické elektrárny a daňově je odpisovala. Odvolací finanční ředitelství je názoru, že nosné konstrukce nelze zařadit do pořizovací ceny fotovoltaické elektrárny, nýbrž nosné konstrukce jsou technickým zhodnocením budovy, jde o pevné spojení a nosné konstrukce zvyšující a rozšiřující použitelnost budovy pro umístění samotné fotovoltaické elektrárny. Stěžovatelka k tomu namítala, že nosné konstrukce netvoří funkční celek s budovou, protože neslouží k funkci budovy, přičemž je o dva samostatné hmotné majetky: nosné konstrukce a budovu. Stěžovatelka proto nepovažuje nosné konstrukce za technické zhodnocené budovy, protože funkce budovy před i po umístění nosných konstrukcí je stále stejná. Nehledě na to, že nosné konstrukce jsou zlomkem pořizovací ceny fotovoltaické elektrárny, a tudíž i z tohoto pohledu nemohou být součástí budovy. Poukázala i na judikaturu Nejvyššího soudu Slovenské republiky, sdílející její názor na tuto otázku. Potřeba upřednostnění stěžovatelčiny ochrany vlastnického práva je v tomto případě umocněno tím, že se jedná o vertikální vztah v oblasti daňového práva, tedy vztah mezi státem (resp. jeho daňovými orgány) a právnickou osobou, jehož se neúčastní žádná další osoba, jejíž práva či zájmy by mohly být dotčeny.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatelčina případná kasační stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu by totiž již nebyla přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ty se se stěžovatelčinými argumenty vypořádaly, což plyne z napadeného rozhodnutí, přičemž jeho závěry jsou logické, udržitelné a náležitě vysvětlené. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, byť by třeba nebyly z pohledu podústavního práva správné.
8. S ohledem na to, že stěžovatelčiny argumenty nemají ústavní rozměr, podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu