ECLI:CZ:US:2019:2.US.2863.19.1
sp. zn. II. ÚS 2863/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Katze, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2019 č. j. 67 EXE 16/2018-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 37 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí obvodního soudu a přiložených listin se podává, že předmětem řízení před obecným soudem byly námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 220 EX 6511/17-34 ze dne 14. 2. 2019 (dále jen "příkaz"), který vydal soudní exekutor Mgr. Michal Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9. Obvodní soud o námitkách stěžovatele rozhodl tak, že je odmítl. Konstatoval, že stěžovatel podal námitky proti příkazu k úhradě opožděně. Příkaz byl stěžovateli doručen dne 19. 2. 2019 s poučením, že námitky proti němu mohou být uplatněny do osmi dnů od doručení. Stěžovatel odeslal své podání (námitky proti příkazu) soudnímu exekutorovi elektronicky dne 27. 2. 2019, doručeno bylo téhož dne, avšak bez elektronického podpisu s tím, že originál podání bude doplněn do tří dnů od elektronického odeslání. Námitky byly následně doplněny až podáním doručeným soudnímu exekutorovi dne 6. 3. 2019 (k poštovní přepravě předáno 5. 3. 2019). Nad rámec rozhodnutí soud konstatoval, že výše odměny byla určena soudním exekutorem v souladu s příslušnými právními předpisy.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti formalistickému přístupu obecného soudu, potažmo i soudního exekutora, který namísto doručování písemností právnímu zástupci svévolně doručoval přímo stěžovateli. Nadto uvedl, že ve věci byly splněny podmínky pro sloučení několika exekučních řízení, které jsou proti stěžovateli vedeny. Soudní exekutor však takový postup bezdůvodně nevyužil.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele tak, jak je obsažena v ústavní stížnosti, neobsahuje relevantní ústavněprávní námitky. Jde spíše o pokračující polemiku s postupem soudního exekutora v rámci exekučních řízení vedených proti stěžovateli. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecného soudu, a to tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci, ale řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce). Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí obvodního soudu je v souladu s příslušnými právními předpisy, je dostatečným způsobem odůvodněno, přičemž jeho závěr není neudržitelný. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
7. Na okraj Ústavní soud dodává, že stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu společně s ústavní stížností rovněž text námitek proti příkazu. Z tohoto podání však vyplývá, že námitky stran právního zastoupení a doručování písemností stěžovatel uplatňuje až v rámci řízení před Ústavním soudem; v námitkách proti příkazu tyto skutečnosti neuvádí a doručování písemností nezpochybňuje. Předmětem jeho námitek uplatňovaných v exekučním řízení byl nesouhlas s postupem soudního exekutora, který měl podle stěžovatele sloučit dílčí exekuční řízení do jednoho celku.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu