ECLI:CZ:US:2019:2.US.2871.19.1
sp. zn. II. ÚS 2871/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Davida Duška, zastoupeného Mgr. Emilem Fischerem, advokátem, se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 524/2019-347 ze dne 28. 5. 2019, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 432/2017-305 ze dne 13. 6. 2018 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 90/2016-215 ze dne 20. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní záruka dědění dle článku 11 odst. 1 poslední věta Listiny. Dále namítal porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu o určení, že je dědicem po svém otci, jíž stěžovatel brojil proti listině o svém vydědění s tím, že pro ně nebyly dány důvody. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobce přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozsudcích, které žalobce v dovolání označil. Podle Nejvyššího soudu bylo namístě, aby stěžovatel zájem o zůstavitele, resp. alespoň pokus o navázání kontaktu, projevil sám. V rozhodné době, kdy zůstavitel, tehdy ve věku 84 let, pořídil listinu o vydědění, stěžovateli bylo 31 let a byl vysokoškolsky vzdělaný. Podle Nejvyššího soudu nižší soudy přihlédly k okolnostem konkrétního případu a rozhodly ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že učiněná skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a nemají oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na zkresleném skutkovém stavu. Podle stěžovatele obecné soudy hodnotily důkazy svévolně, účelově a jednostranně. Stěžovatel se domnívá, že se nemohl k některým skutečnostem dostatečně vyjádřit a že soudy dostatečně svá rozhodnutí neodůvodnily. Obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli (nepominutelnému dědici) nikoliv jako k osobě, které je dědické právo ústavně zaručeno, ale jako k osobě, která si dědění musí zasloužit a před obecným soudem toto obhájit, aniž by tento svůj postoj řádně a přesvědčivě odůvodnily. Stěžovatel dále uvádí argumenty, proč nebyl úspěšný v kontaktování svého otce a že to byl otec, kdo o stěžovatele nejevil zájem. Podle stěžovatele též došlo k odchýlení od obvyklé judikatury v těchto věcech. Dále stěžovatel namítal, že soudkyně JUDr. Jana Hercíková působí jako poradce v Poradnách u Kostela Sv. Ignáce v Praze shodně jako manželka bratrance obou žalovaných dědiců zůstavitele, a proto měla být shledána podjatou.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 28/1 SbNU 219), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. Rovněž námitkou podjatosti soudkyně, která ve věci stěžovatele rozhodovala, se již obecné soudy zabývaly (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 1 Nc 2060/2018-295 ze dne 28. 3. 2018) a Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod, proč se od jejich závěru odchýlit. Rovněž skutkovými námitkami stěžovatele se obecné soudy zabývaly dostatečně. Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává jako logická a dostatečně přesvědčivá.
8. K argumentu stěžovatele o jeho právu na dědění Ústavní soud navíc uvádí, že ve své dosavadní judikatuře zdůrazňuje i ve vztahu k vydědění potřebu respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout mu principiální ochranu. Na posuzování platnosti jednostranných právních úkonů je potřeba vztáhnout zásadu, podle které jsou-li možné dva opačné výklady, je potřeba upřednostnit ten, který neplatnost úkonu nezakládá. Nevedou-li důkazy k jednoznačným závěrům o neplatnosti úkonu, jímž došlo k vydědění, je potřeba poskytnout ochranu zůstavitelově vůli (srov. nález Ústavního soudu nález sp. zn. I. ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012, N 185/67 SbNU 231).
9. S ohledem na vše uvedené argumenty Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu