ECLI:CZ:US:2019:2.US.2883.19.1
sp. zn. II. ÚS 2883/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele RegioJet a. s., se sídlem Brno, náměstí Svobody 86/17, zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, se sídlem Brno, Koliště 1912/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019 č. j. 1 As 64/2019-38, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019 č. j. 29 Af 117/2016-90, rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 8. 2016 č. j. ÚOHS-R0032/2016/VZ-34093/2016/322/KBe a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 1. 2016 č. j. ÚOHS-S0790/2015/VZ- 00051/2016/512/MHr, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků, vyplývající z článku 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví a majetkových práv stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítal porušení čl. 6 Úmluvy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "žalovaný") bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatel domáhal přezkoumání úkonů objednatele České republiky - Ministerstva dopravy (dle jen "objednatel") při zajišťování veřejných služeb v přepravě cestujících na lince Brno - Břeclav - Olomouc a současně vydání předběžného opatření, spočívajícího v zákazu objednateli uzavřít smlouvu než bude věc prošetřena či zjednána náprava. Krajský soud v Brně svým napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud pak svým napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost s tím, že přezkoumání úkonů objednatele má smysl před samotným uzavřením smlouvy, kdy ještě může být napraven případný protizákonný postup objednatele uložením nápravného opatření. Pokud již dojde k uzavření smlouvy, může žalovaný případně potrestat nesprávný postup objednatele jako správní delikt, resp. na základě informací zjištěných z návrhu na přezkum úkonů zadavatele může zahájit řízení o správním deliktu. Stěžovatel uvedl, že účelem jeho návrhu bylo, aby objednatel neuzavřel smlouvu se společností České dráhy, neboť stěžovatel měl sám zájem poskytovat přepravní služby, které byly předmětem smlouvy. Neobstojí tedy tvrzení, že by účelem návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele mohlo být pouze prověření postupu zadavatele a eliminace případných zákonných excesů do budoucna, neboť tento cíl sleduje naopak řízení o správním deliktu objednatele. Uzavření smlouvy je nutno v souladu s judikaturou týkající se řízení o přezkumu úkonů zadavatele dle zákona o veřejných zakázkách, která je plně aplikovatelná i na řízení dle zákona o veřejných službách, považovat za objektivní překážku ze strany žalovaného, neboť nápravné opatření již nelze uložit, resp. je již nadbytečné se jeho oprávněností vůbec zabývat. Nejvyšší správní soud nepovažuje za případnou konstrukci stěžovatele, že žalovaný měl i po uzavření smlouvy pokračovat v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele a jeho návrh zamítnout a zároveň rozhodnout, že se objednatel dopustil správního deliktu. V posuzovaném případě totiž žalovaný nevedl řízení o správním deliktu, a nemohl o něm proto rozhodnout. Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele týkající se neefektivnosti přezkumného řízení dle zákona o veřejných službách v případě, kdy žalovaný nestihne o návrhu rozhodnout do uplynutí tzv. blokačních lhůt, které se pro toto řízení použijí obdobně dle zákona o veřejných zakázkách. Zákon o veřejných zakázkách i nový zákon o zadávání veřejných zakázek však obsahují dostatečnou úpravu a prostředky pro dosažení účelu dozoru nad zadáváním veřejných zakázek. Těmito prostředky je právě zákonné stanovení blokačních lhůt a případná možnost vydání předběžného opatření. Je však úlohou žalovaného, aby tyto prostředky efektivně využil. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že žalovaný je v řízení o návrhu na přezkum úkonů zadavatele povinen zajistit, aby o něm věcně rozhodl ve stadiu, kdy může být protiprávní jednání zadavatele ještě vyloučeno. Této povinnosti lze dostát pouze tak, že vydá rozhodnutí dle §118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách před uplynutím blokační lhůty. Případnému uplynuti blokační lhůty je povinen předejít všemi zákonem stanovenými prostředky, zejména tedy zajištěním rychlého a plynulého rozhodování správního orgánu, případně vydáním předběžného opatření, a to i bez návrhu. Tuto povinnost žalovaného je nutno vztáhnout i na řízení o přezkoumání úkonů zadavatele podle zákon o veřejných službách. V nyní posuzované věci žalovaný zcela zřejmě této své povinnosti nedostál. Tento nesprávný postup ovšem nemůže ovlivnit účinnost uzavřené smlouvy o veřejných službách v přepravě cestujících se společností České dráhy. Podle Nejvyššího správního soudu ve správním soudnictví již stěžovateli nelze ochranu poskytnout, tou může být pouze případné řízení o náhradě škody způsobené porušením povinností objednatele před civilními soudy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný v řízení o přezkumu úkonů objednatele nerozhodl v rámci tzv. blokační lhůty podle zákonné úpravy veřejných zakázek. Vzhledem k tomu, že žalovaný nechal tuto blokační lhůtu marně uplynout, aniž by ve věci rozhodl, nebylo v možnostech stěžovatele zabránit zmaření účelu daného přezkumného řízení. Uvedená praxe žalovaného vytváří nepochybně značný prostor pro obcházení zákona. Žalovaný se jednoduše může vyhnout rozhodnutí ve věci samé, pokud nevydá předběžné opatření a vyčká, dokud objednatel neuzavře smlouvu s vybraným subjektem v rámci přímého zadání. Stěžovatel je přesvědčen, že postup žalovaného je v dané věci ukázkovým příkladem svévole výkonu veřejné moci. Nejvyšší správní soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil svůj nesouhlasný postoj k praxi žalovaného, nicméně stěžovateli neposkytl odpovídající ochranu. Uvedeným postupem žalovaný podle stěžovatele nepřípustně zvýhodnil objednatele, proti kterému návrh na přezkum směřoval. Stěžovatel v daném případě sám usiloval o uzavření smlouvy o veřejných službách a byl připraven provozovat železniční dopravu na předmětné vlakové lince bez nutnosti čerpání finančních prostředků z Operačního fondu Doprava a za nižší kompenzaci, než která měla být vyplácena Českým drahám. Stěžovatel má za to, že žalovanému předložil nabídku, ve které prokázal, že je schopen zajišťovat veřejné služby v přepravě cestujících veřejnou železniční dopravou za výhodnějších podmínek pro stát. Stěžovatel měl k dispozici v podstatě jediný instrument, kterým mohl zvrátit uzavření smlouvy o veřejných sužbách, porušující dle názoru stěžovatele zákon i přímo použitelné předpisy Evropských společenství. Tento jediný prostředek ochrany se však v daném případě zcela minul svým účinkem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 28/1 SbNU 219), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy vlastně ústavní rozměr. Obecné soudy, zejména Nejvyšší správní soud, ve své setrvalé judikatuře vychází z toho, že zákonná úprava neumožňuje pokračovat v řízení, v němž se stěžovatel domáhal přezkoumání úkonů objednatele při zajišťování veřejných služeb poté, co byla uzavřena smlouva, a to i tehdy, když žádal o vydání předběžného opatření a žalovaný o této žádosti v rámci tzv. blokační lhůty nerozhodl. Nejvyšší správní soud dále naznačil, že jsou stěžovateli k dispozici jiné právní nástroje, jichž může v případě případného pomalého či nesprávného postupu žalovaného využít.
8. Není rolí Ústavního soudu posuzovat, zda je výklad podústavního práva ze strany obecných soudů správný či dokonce nejlepší, postačí, že výklad, který v posuzovaném případě obecné soudy přijaly, není nesrozumitelný, arbitrární a je logicky odůvodněn. Žádné pochybení v tomto smyslu Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud není ani oprávněn posuzovat samostatně postup správního orgánu, spočívající v popsaném rozhodnutí o zastavení řízení. To již bylo řádně přezkoumáno správními soudy a Ústavní soud v jejich postupu neshledal porušení stěžovatelových základních práv. Nejvyšším správním soudem vytýkaný postup žalovaného, že včas nerozhodl o vydání předběžného opatření, pak též nemůže podléhat přezkumu Ústavního soudu, neboť stěžovatel doposud nevyužil všech prostředků, které mu český právní řád poskytuje, jímž je například Nejvyšším správním soudem zmíněné řízení o náhradě škody.
10. Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud důvod, aby přistoupil k derogaci napadených rozhodnutí pro zásah do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu