ECLI:CZ:US:2019:2.US.2896.19.1
sp. zn. II. ÚS 2896/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Formana, zastoupeného JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 116/2019-217 ze dne 18. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve výroku II., jímž podle něj bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel žalován na zaplacení částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením č. j. 18 Cm 203/2014-194 ze dne 25. 4. 2019 zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) a zavázal žalobce uhradit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 147 680,50 Kč. K odvolání žalobce proti nákladovému výroku Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení krajského soudu tak, že žalobce zavázal nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 93 654 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 111,56 Kč.
3. Stěžovatel nesouhlasí s výpočtem náhrady nákladů odvolacího řízení, které má zaplatit žalobci; má za to, že vrchní soud vycházel z nesprávné tarifní hodnoty ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Tarifní hodnotou v odvolacím řízení neměla být částka, která byla předmětem sporu před soudem prvního stupně (1 050 000 Kč), ale částka, která byla sporována odvoláním, tj. částka 69 514,50 Kč (žalobce v odvolání namítal, že stěžovateli měla být krajským soudem přiznána náhrada nákladů řízení pouze ve výši 78 166 Kč). Žalobci tak měla správně náležet náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 4370,52 Kč. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž je předmět odvolacího řízení vymezen především odvoláním a může se lišit od předmětu řízení před soudem prvního stupně. Vrchní soud se podle něj dopustil extrémního porušení a vykročení ze zákonných procesních pravidel, použitá interpretace a aplikace relevantních právních předpisů obsahuje prvky libovůle, závažného pochybení a zjevného omylu. Napadené rozhodnutí je rovněž v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť použitá tarifní hodnota je asi patnáctinásobně vyšší než správná tarifní hodnota a přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení je asi trojnásobně vyšší než ta správná.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vrchního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Ústavní soud tak obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu (ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní), a to z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti v takových věcech by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 4044/12 ze dne 13. 11. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
8. V posuzovaném případě stěžovatel brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl zavázán k zaplacení částky 13 111,56 Kč; stěžovatel má za to, že měl být správně zavázán k zaplacení částky 4370,52 Kč, tj. částky o necelých devět tisíc nižší. Je tak zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost spadá právě do okruhu věcí bagatelního významu a její důvodnost by mohlo založit pouze zcela extrémní pochybení obecného soudu. Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí vrchního soudu neshledal. Ostatně jej fakticky neidentifikoval ani stěžovatel, který ve své ústavní stížnosti pouze rozporuje vrchním soudem provedenou interpretaci a aplikaci podústavního práva, což je ovšem primárně záležitostí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Mimoto nelze přehlédnout, že stěžovatel napadá rozhodnutí o nákladech řízení; Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť ji nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)]. Nic takového Ústavní soud v posuzovaném případě nespatřuje. Rovněž pak Ústavní soud nepovažuje napadené rozhodnutí za extrémně rozporné s principy spravedlnosti, jak namítá stěžovatel; nehledě na stěžovatelovy poukazy k násobnosti rozdílů dotčených částek tarifní hodnoty a náhrady nákladů odvolacího řízení Ústavní soud v posuzovaném případě znovu připomíná celkovou bagatelní výši částky, kterou stěžovatel fakticky rozporuje a proti níž brojí (necelých devět tisíc Kč).
9. Ústavní soud shrnuje, že stížnostní námitky v daném případě, napadající rozhodování o nákladech řízení v bagatelní výši, nedosahují ústavní relevance. Napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, včetně jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu