ECLI:CZ:US:2019:2.US.2934.19.1
sp. zn. II. ÚS 2934/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DENIZLI s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava-Poruba, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 8. 2. 2019, č. j. 107 C 25/2019-50, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Co 156/2019-112, za účasti Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je vlastníkem pozemku v Havířově. Pozemek je evidován jako veřejné prostranství a nachází se na něm mj. schodiště a chodník, které byly využívány k přístupu k budově na vedlejším pozemku; obě tyto nemovitosti patří obchodní společností P A C, s.r.o. (dále jen jako "žalobkyně"). Ta podala k Okresnímu soudu v Karviné, pobočce v Havířově v lednu 2019 žalobu na ochranu držby, neboť se dle ní stěžovatelka bezprostředně chystala k oplocení svého pozemku a tím by se žalobkyni, jejím nájemcům i veřejnosti výrazně ztížil přístup k budově. Nalézací soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zdržet se jednání, kterým by rušila držbu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Dospěl k závěru, že stěžovatelka začala pozemek oplocovat a tím svévolně držbu ruší. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelky výrok nalézacího soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a předkládá vůči nim řadu námitek. Zaprvé byla žaloba podána po uplynutí šestitýdenní subjektivní promlčecí lhůty, neboť žalobkyně o rušení držby věděla již od roku 2018. Dále uvádí, že přístup na pozemek chtěla omezit z důvodu ochrany života a zdraví osob, ohrožených havarijním stavem schodiště a ploch pozemku, k jejichž opravě nemá prostředky. Obecné soudy v řízení nezjistily základní skutečnosti, jmenovitě existenci posledního pokojného stavu či nesouhlas stěžovatelky s kvalifikací pozemku jako veřejného prostranství. Nalézací soud nezaslal stěžovatelce k vyjádření žalobu žalobkyně, čímž porušil rovnost stran. V neposlední řadě stěžovatelka dovozuje podjatost vybraných členek senátu odvolacího soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti totiž nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelka sice předkládá široké spektrum námitek proti postupu (zejména nalézacího) soudu, ty se však takřka úplně překrývají s výtkami uplatněnými v odvolání a dominantně se dotýkají skutkových okolností či výkladu podústavního práva. S argumentací stěžovatelky se v tomto směru podrobně a přesvědčivě vypořádal právě odvolací soud (srv. body 15-25 napadeného usnesení) a je zbytečné, aby zde byly jeho závěry opakovány. Ve stručnosti lze uvést, že žalobkyně podala žalobu včas a prokázala pomocí fotografií poslední pokojnou držbu a následný svémocný zásah stěžovatelky do ní. Soud nezjistil žádný právní důvod k rušení držby, schodiště nebylo v havarijním stavu a na pozemku neprobíhaly stavební práce. Právo na vyjádření k žalobě se v tomto druhu (urychleného) řízení neuplatňuje a obecné soudy měly dostatek podkladů pro rozhodnutí i bez vyjádření stěžovatelky. "Novotou" v ústavní stížnosti je tvrzení o podjatosti dvou soudkyň odvolacího soudu, to je ale podáno bez jakýchkoliv souvislostí, bližšího zdůvodnění a navíc značně nesrozumitelně, takže je nelze věcně tak přezkoumat.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu