ECLI:CZ:US:2019:2.US.2957.18.1
sp. zn. II. ÚS 2957/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t.č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, směřující proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 3. 2018, č.j. 1 PP 17/2007-229, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 4. 2018, č.j. 2 To 67/2018-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Okresního soudu v Šumperku (dále také "okresní soud") ze dne 14. 3. 2018, č.j. 1 PP 17/2007-229, bylo podle §332 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že podle §91 odst. 1 trestního zákoníku se vykoná zbytek z trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků z rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2001, č.j. 28 T 5/2000-1240, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 4 To 25/2002, z něhož byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 9. 2007, č.j. 1 PP 17/2007-31, na zkušební dobu v trvání sedmi let s vyslovením dohledu.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále také "krajský soud") ze dne 19. 4. 2018, č.j. 2 To 67/2018-239, byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítnuta.
3. Podle přesvědčení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že rozhodnutí o výkonu zbytku z trestu odnětí svobody soud bez viny stěžovatele neučinil do roka od uplynutí zkušební doby, nastala tedy fikce osvědčení podle §91 odst. 3 trestního zákoníku a trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001, tvrdí, že trestní řízení vedené Krajským soudem v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2015, v rámci kterého byl odsouzen za trestnou činnost spáchanou v době podmíněného propuštění, trvalo příliš dlouho (od zahájení trestního stíhání do pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci téměř čtyři roky). Zjevné průtahy a nepřiměřeně dlouhá délka tohoto trestního řízení byly podle stěžovatele způsobeny zejména nesprávným a nezákonným postupem policejního orgánu a státního zastupitelství v přípravném řízení. V tomto kontextu pak stěžovatel poukazuje na úkony, které měly být učiněny již v přípravném řízení a na to, že, sám krajský soud se v ústním odůvodnění svého rozhodnutí k průběhu přípravného řízení vyjádřil kriticky. Stěžovatel namítá také to, že se obecné soudy s jeho argumentací přesvědčivě nevypořádaly.
II.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
7. Okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení nejprve rekapituloval podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků z rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2001, č.j. 28 T 5/2000-1240, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 4 To 25/2002, a popsal průběh zkušební doby, která měla trvat do 18. 9. 2014. Dále uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, č.j. 29 T 11/2015-6106 (29 T 15/2014), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, č.j. 5 To 124/2016-6874, byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), d), e) trestního zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
8. Okresní soud vzal proto za prokázané, že stěžovatel se v předposledním roce trvání zkušební doby podmíněného propuštění z dlouhodobého trestu odnětí svobody dopustil velmi závažné trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen ke třináctiletému trestu odnětí svobody, jednoznačně tedy nevedl ve zkušební době řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám a byl tak dán základní předpoklad pro to, aby soud rozhodl, že se zbytek trestu vykoná. Tuto skutečnost ani sám odsouzený žádným způsobem nezpochybňoval, namítal však, že nastala fikce osvědčení podle §91 odst. 3 trestního zákoníku a trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, neboť soud bez jeho viny neučinil rozhodnutí do roka od uplynutí zkušební doby. K tomu okresní soud uvedl, že fikce osvědčení nemohla nastat, neboť to byl právě stěžovatel, kdo svým úmyslným trestním jednáním v průběhu zkušební doby zavinil, že soud nemohl rozhodnout podle §91 odst. 1 trestního zákoníku do doby, než jiný soud pravomocně o jeho nové trestné činnosti rozhodne (jiné důvody pro rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná, dány nebyly).
9. Na rozdíl od názoru stěžovatele přitom okresní soud neshledal, že by došlo k zásadním a nepřiměřeným průtahům v trestním stíhání, jehož trvání bylo překážkou pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, a že by tyto průtahy zavinily orgány činné v trestním řízení. Po prostudování spisového materiálu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 11/2015, okresní soud konstatoval, že délka trestního řízení byla odpovídající, zejména s ohledem na velmi vysokou závažnost trestné činnosti, které se stěžovatel společně s dalšími osobami dopustil, její organizovanost, rozsah spisového materiálu i četnost důkazů (provedených z velké části i z podnětu obhajoby), přičemž nezaznamenal ani žádnou delší časovou prodlevu mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení, po kterou by bezdůvodně neprováděly úkony směřující k rozhodnutí ve věci. Dříve, než tedy okresní soud rozhodl po lhůtě stanovené §91 odst. 3 trestního zákoníku, zabýval se otázkou, zda měl na nedodržení lhůty vinu stěžovatel, a jelikož dospěl k závěru, že ano (vzhledem k tomu, že neshledal nedůvodné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení), rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn.
10. Také krajský soud konstatoval, že stěžovatel svým opětovným závadným chováním během stanovené zkušební doby podmíněného propuštění jednoznačně prokázal, že výchovně preventivní účel podmíněného propuštění z výkonu dvanáctiletého trestu odnětí svobody uloženého mu za zvlášť závažný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona se v jeho případě zcela minul účinkem. Uvedl, že okresní soud v průběhu stanovené zkušební doby činil na podkladě oznámení probačního úředníka o vzetí stěžovatele do vazby pravidelně úkony stran průběhu nového trestního řízení, přičemž po jeho pravomocném skončení přistoupil k rozhodování o tom, zda se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil či nikoli. Dle krajského soudu tak okresní soud sice rozhodl až po uplynutí doby jednoho roku po skončení zkušební doby, ale vinu na tom měl nepochybně stěžovatel, proti kterému bylo vedeno další trestní řízení pro závažnou úmyslnou trestnou činnost rozsáhlejšího charakteru, na jehož skončení musel okresní soud vyčkat. Ani krajský soud přitom nezjistil, že by trestní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2015 trpělo průtahy zaviněnými orgány činnými v trestním řízení nebo že by celková délka tohoto trestního řízení vybočovala z obvyklé délky řízení u typově obdobných případů projednávaných v prvním stupni krajskými soudy. Stížnost stěžovatele proto jako nedůvodnou zamítl.
IV.
11. Názor stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody, Ústavní soud nesdílí. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje již uplatněnou argumentaci, přičemž však opomíjí, že z hlediska ústavního posouzení je podstatné, že se soudy námitkami stěžovatele zabývaly a pokud v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyložily akceptovatelné rozhodovací důvody, není vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu úkolem Ústavního soudu jejich závěry znovu přehodnocovat.
12. Stěžovatel nerozporuje fakt, že se ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil další velmi závažné trestné činnosti, pro kterou byl také pravomocně odsouzen, ale má za to, že jelikož rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody nebylo učiněno do roka od uplynutí zkušební doby, nastala fikce osvědčení podle §91 odst. 3 trestního zákoníku.
13. Vzhledem k tomu, že soudy skutečně rozhodovaly po více než roce od uplynutí zkušební doby, bylo třeba zabývat se otázkou, zda na tom měl stěžovatel vinu či nikoliv. Z odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení je patrné, že obecné soudy se věnovaly jak otázce zavinění stěžovatele, tak stěžovatelem tvrzenými průtahy v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2015.
14. Se závěrem, že fikce osvědčení nenastala, jelikož stěžovatel svým úmyslným trestním jednáním v průběhu zkušební doby zavinil, že soud nemohl o výkonu zbytku trestu odnětí svobody rozhodnout včas, se Ústavní soud ztotožňuje. Okresní soud nemohl o osvědčení stěžovatele (resp. o vykonání zbytku trestu odnětí svobody) rozhodovat dříve s ohledem na další probíhající trestní řízení (v němž byl stěžovatel za trestnou činnost spáchanou v době podmíněného propuštění posléze pravomocně odsouzen), neboť opačný postup by byl v rozporu se zásadou presumpce neviny.
15. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že k zásadním průtahům zaviněným orgány činnými v trestním řízení v řízení, v rámci kterého byl stěžovatel odsouzen za trestnou činnost spáchanou v době podmíněného propuštění, nedošlo, ani zde nemá Ústavní soud důvod nesouhlasit. Stěžovatel se trestné činnosti dopustil v roce 2013, tedy v závěru zkušební doby podmíněného propuštění, k zahájení trestního stíhání došlo dne 16. 7. 2013, dne 11. 7. 2014 byla podána obžaloba a odsouzen za předmětnou trestnou činnost byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, č.j. 29 T 11/2015-6106 (29 T 15/2014), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, č.j. 5 To 124/2016-6874. Obecné soudy se přitom zcela správně nezabývaly izolovaně pouze samotnou délkou tohoto řízení, ale vhodně zohlednily i další podstatné okolnosti, jako například závažnost věci, skutečnost, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil s dalšími osobami, resp. jako člen organizované skupiny, či množství důkazů a rozsah spisového materiálu.
16. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy příslušné právní normy aplikovaly ústavně konformním způsobem, vypořádaly se s námitkami stěžovatele a své závěry také srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily. Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu