ECLI:CZ:US:2019:2.US.2959.19.1
sp. zn. II. ÚS 2959/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Šnora, zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2019, č. j. 5 Afs 242/2018-36, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává následující. Správce daně vydal ve věci daňového dlužníka Aleše Hrobského exekuční příkaz na prodej movitých věcí k vymožení nedoplatku na dani. Do soupisu movitých věcí bylo mimo jiné zahrnuto i 11 kusů zbraní včetně příslušenství, o nichž stěžovatel tvrdí, že jsou jeho. Z tohoto důvodu stěžovatel podal u správce daně návrh na vyloučení movitých věcí z daňové exekuce. K tomuto návrhu předložil dvě kupní smlouvy uzavřené v jeden a tentýž den s Alešem Hrobským. V první kupní smlouvě to byl stěžovatel, kdo od daňového dlužníka koupil předmětné zbraně za částku 200 000 Kč. Vlastnické právo k předmětu koupě přešlo z prodávajícího (exekučního dlužníka) na kupujícího (stěžovatele) okamžikem uzavření kupní smlouvy. Ve druhé kupní smlouvě se naopak stěžovatel zavázal prodat zbraně zpět daňovému dlužníkovi za částku 250 000 Kč, která byla rozvržena do pěti splátek. V této druhé kupní smlouvě o zpětném prodeji si stěžovatel s daňovým dlužníkem dohodli rozvazovací podmínku, podle níž nebude-li některá z uvedených splátek uhrazena, byť jen z části, pozbývá druhá kupní smlouva účinnosti. Současně bylo dohodnuto, že kupující (tj. daňový dlužník) převzal předmět koupě, ale vlastnické právo na něj přechází až okamžikem uhrazení kupní ceny v plné výši (výhrada vlastnictví). Správce daně stěžovatelovu návrhu na vyloučení věcí z daňové exekuce nevyhověl; následné odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Stěžovatel proto podal proti rozhodnutím daňových orgánů správní žalobu, avšak Krajský soud v Českých Budějovicích ji rozsudkem ze dne 8. 6. 2018, č. j. 57 Af 2/2017-38, zamítl. Následně se stěžovatel neúspěšně obrátil na Nejvyšší správní soud, který jeho kasační stížnost nyní napadeným rozhodnutím rovněž zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje závěry Nejvyššího správního soudu, podle kterých nelze poskytnout ochranu rozvazovací podmínce, kterou stěžovatel jako prodávající sjednal s kupujícím (daňovým dlužníkem). Nejvyšší správní soud rozvazovací podmínku a výhradu vlastnictví rozlišuje co do účinků v prvém případě na závazkové ustanovení účinné inter partes a v druhém případě na ustanovení věcněprávní s účinky erga omnes. S ohledem na to, že výhrada vlastnictví ve smlouvě nebyla účinná vůči třetím osobám v důsledku absence požadované formy, své námitky směřuje stěžovatel pouze vůči posouzení rozvazovací podmínky. Důsledkem rozvazovací podmínky je prý totiž zrušení smluvními stranami dohodnutého převodu vlastnického práva, jakoby k němu nikdy nedošlo, tedy zrušení věcněprávních účinků převodu. Z tohoto důvodu nelze akceptovat závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého má rozvazovací podmínky závazkový charakter, neboť její naplnění má jednoznačně věcněprávní důsledky. V daném případě se rozvazovací podmínka váže k převodu vlastnického práva, které jako právo absolutní má účinky vůči všem.
4. Mimo porušení práva na vlastnictví majetku stěžovatel dále argumentuje, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem je v rozporu s logickými pravidly a došlo tak rovněž k porušení jeho práva na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud totiž vytváří konstrukci, kdy výhradu vlastnictví na daný případ aplikuje inter partes a zároveň k rozvazovací podmínce přistupuje tak, že její účinky činí závislými na vůli účastníků smlouvy. Důsledkem takového přístupu je však absurdní situace, kdy stěžovatel v návaznosti na výhradu vlastnictví není vlastníkem a nemůže tak uplatnit práva, která mu při splnění rozvazovací podmínky náležejí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Podstatou sporu je vyřešení otázky, kdo je vlastníkem zbraní, které byly pojaty do soupisu movitých věcí v rámci exekuce vedené proti daňovému dlužníkovi Aleši Hrobskému. Touto otázkou se však zabývaly jak správní orgány, resp. příslušný správce daně i odvolací finanční ředitelství, tak krajský soud a následně též Nejvyšší správní soud. Shodně přitom dospěly k závěru, že stěžovateli nesvědčí vlastnictví k věcem sepsaným v rámci daňové exekuce vedené proti daňovému dlužníkovi. S těmito závěry i s jejich odůvodněním se Ústavní soud ztotožňuje. Ostatně ze samotné argumentace stěžovatele se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice s právními závěry správních soudů, kterou však vedl již v řízení právě před těmito soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost, nepřísluší Ústavnímu soudu zásadně hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí ve správním řízení a v řízení před před soudy. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro zamítnutí kasační stížnosti, resp. zda Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda je napadené rozhodnutí adekvátně odůvodněno a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že se Nejvyšší správní soud náležitě vypořádal s argumenty stěžovatele. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry Nejvyššího správního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat, když v projednávané věci neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu