ECLI:CZ:US:2019:2.US.2983.19.1
sp. zn. II. ÚS 2983/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. N., zastoupeného Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 11 Tdo 500/2019-5064, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018 č. j. 15 To 16/2018-4399 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017 č. j. 40 T 4/2017-3885 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu a na nestranný soud podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017 č. j. 40 T 4/2017-3885 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za toto jednání byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Souběžně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Stěžovatel působil ve skupině osob se státní příslušností Vietnamské socialistické republiky, zřídili a provozovali "indoor" pěstírnu konopí ve velkém rozsahu a dodávali je dalším osobám, mimo jiné maďarským odběratelům. Stěžovatel tedy trestnou činnost prováděl v rámci organizované skupiny a na území více států. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 15 To 16/2018-4399 ze dne 16. 4. 2018 tak, že z podnětu stěžovatele zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a rozhodl, že se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 500/2019-5064 ze dne 30. 5. 2019 odmítnuto.
3. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení vznesl námitku podjatosti vůči senátu Městského soudu v Praze z důvodu možné zaujatosti vůči stěžovateli pro jeho vietnamskou státní příslušnost a vietnamskou národnost. Tuto podjatost shledal v tom, že nalézací soud v napadeném rozsudku uvedl, že "závažnost zločinu je zvyšována okolnostmi, za kterých byl čin spáchán a to skutečností, že v posledních letech došlo na území České republiky k prudkému nárůstu trestné činnosti související s nelegálním pěstováním konopí a to v hojném počtu ze strany příslušníků Vietnamské socialistické republiky, jejichž důkladně proorganizované jednání zvyšuje úspěšnost páchané trestné činnosti a to i přes hranice našeho státu. ... Česká republika vyvíjí maximální snahu o potírání tohoto druhu trestné činnosti rozšířené právě mezi příslušníky Vietnamské socialistické republiky, a přesto na páchání této trestné činnosti participovali. Je tedy namístě, aby stát dal prostřednictvím ukládaných trestů najevo, že nebude takovouto trestnou činnost tolerovat, a že bude v souladu se zákonem postihována."
4. Argumentaci vyloučením senátu Městského soudu v Praze uplatnil stěžovatel rovněž ve svém dovolání. Nejvyšší soud se s ní vypořádal v odst. 68 napadeného usnesení takto:
"Obsah písemného odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i jeho ústní verze při vyhlašování v rámci hlavního líčení, obsahují v podstatě totožnou argumentaci soudu, kdy je poukazováno na rostoucí trestnou činnost v podobě nelegálního pěstování konopí, do níž je výraznou mírou zapojena vietnamská komunita. Soud přitom akcentoval škodlivost této drogové delikvence, kterou promítl též do svých úvah při ukládání trestů. Takové nazírání ze strany soudu nelze v žádném případě považovat za nadsazené či dokonce podjaté vůči vietnamským státním příslušníkům. Jedná se čistě o neutrální vyjádření reality, při níž nalézací soud vycházel jak ze svých zkušenosti daných soudní praxí, tak závěrů prezentovaných Národní protidrogovou centrálou Služby kriminální policie a vyšetřování. S těmito poznatky se bohužel musí v plné míře ztotožnit také Nejvyšší soud, kdy podíl osob vietnamské národnosti mezi pachateli drogové trestné činnosti je skutečně značný, resp. stále rostoucí. Ostatně vyjádření nalézacího soudu stran vietnamské komunity v učiněných odůvodněních směřuje právě a jen do poznatku o rostoucím počtu pachatelů, potažmo obeznámenosti jejích členů s takovou skutečností. Z žádné formulace nalézacího soudu však nevyplynulo, že by právě vietnamská národnost kteréhokoliv z obviněných (kdy podjatost v tomto směru uplatnil toliko jediný ze tří dovolatelů, kteří jsou příslušníky vietnamské národnosti) měla vliv na rozhodnutí o vině či výši trestu. Při stanovení druhu a výměry sankce totiž nalézací soud pouze vyjádřil nezbytnost dát prostřednictvím trestů najevo, že nebude takto závažnou trestnou činnost tolerovat, a tato bude v souladu se zákonem postihována. Nejvyšší soud v tomto směru také neshledal, že by kterýkoliv trest uložený obviněným, byl vytyčen nejen mimo zákonnou trestní hranici, ale též, že by v jejím rámci představoval exces z obdobných případů."
5. Dalším sporným bodem v řízení před obecnými soudy bylo provedení rekognice, které popsal vrchní soud takto:
"svědek opakovaně uvedl, že by ty dva poznal. Poté uvedl doslova: Tu dvojku (pozn. jde o obžalovaného V. N. N.), si myslím, že jsem tam viděl, ale nejsem si úplně jistý. Poté uvedl: Ta dvojka (pozn. V. N. N.) je ten, co mi předávat ten doplatek koncem toho roku, jak jsem uváděl v své výpovědi a dodal: Buď je to on, nebo je mu hrozně podobný, je to stejný typ."
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že má za to, že způsob, jakým Městský soud v Praze zapojil do svých úvah otázku vietnamské státní příslušnosti obžalovaných, důvodně vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti členů senátu. Obavy o jejich nestrannost jsou objektivně opodstatněné. Podle stěžovatele informovaná a rozumná osoba po seznámení s výše citovanými úvahami Městského soudu v Praze, nemůže členy jeho senátu vnímat jako nestranné. Další námitka pak směřuje do závěrů o jeho ztotožnění, neboť se domnívá, že tvrzení, že "je to on, nebo je mu hrozně podobný" nemůže postačovat k shledání jeho viny v posuzovaném případě. Dále ještě namítá nesprávné dokazování spočívající v tom, že mu mělo být umožněno u hlavního líčení prozkoumat daktyloskopické otisky, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení a ztotožněny jako jeho otisky prstů. Důkazní návrh odůvodnil tím, že v trestním spise se nachází pouze odborné vyjádření z oboru daktyloskopie, nikoli jaký byl jejich vzhled a stav, když byly zkoumány. Stěžovatel též nesouhlasí s tou částí odůvodnění, v níž soud konstatuje, že na videozáznamech je zachycen stěžovatel a popisuje, co dělá. Soud však neuvádí, jakým způsobem došel k závěru, že se jedná právě o stěžovatele. Stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž není zřejmé, jakým způsobem byl soudem ztotožněn jako osoba, která používala některá telefonní čísla.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
10. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy dostatečný ústavní rozměr. Ústavně relevantní je tvrzení, že v případě pochybností o vině stěžovatele je třeba aplikovat na případ zásadu presumpce neviny. Je však v prvé řadě na obecných soudech, aby i tuto otázku při respektu základních práv účastníků řízení vyřešily samy. S věcnými i právními námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a posuzování skutkových okolností případu. Provedená rekognice sice jednoznačně nepotvrdila stěžovatelovu totožnost, nicméně ani ji nevyvrátila a stěžovatelovu vinu prokazovaly i další důkazy. Pokud soud shlédl videozáznam a z něj usoudil, že na něm vidí stěžovatele, není jasné, jak měl více popisovat svou smyslovou zkušenost, díky níž došel k závěru, že se jedná o stěžovatele. Rovněž snaha stěžovatele o podrobnější kontrolu důkazu o provedených daktyloskopických závěrech působí bez uvedení konkrétních výhrad spíše účelově.
11. Ústavní soud se rovněž zaměřil na stěžovatelovu námitku, že v jeho věci rozhodoval podjatý soud, neboť v odůvodnění trestu mimo jiné argumentoval stěžovatelovou státní příslušností, jak je uvedeno výše v bodě 3 tohoto rozhodnutí. V bodě 4 tohoto rozhodnutí je uvedena argumentace Nejvyššího soudu k této námitce stěžovatele, která se s ní náležitým způsobem vyrovnala, a Ústavní soud toto shledal dostatečným. Podotýká však, že argumentace nižších soudů byla z hlediska práv stěžovatele šetrnější, neboť se opírala o neutrální argument státní příslušností nikoli o národnost. Nalézací soud v tomto případě nepřistupoval ke stěžovateli předpojatě z důvodů jeho státní příslušnosti či dokonce jeho národnosti. Na jeho státní příslušnost odkázal v souvislosti s popisem typu trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopouštěl a jíž je třeba ze strany státu důsledně čelit. Nad to další z trestů, který mu byl uložen, trest vyhoštění, je trestem, jenž může být uložen jen osobám cizí státní příslušnosti a může být u toho vážen i kontext páchání konkrétního typu trestné činnosti.
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatelovy námitky nevedou ke zpochybnění důkazního základu jeho obvinění a odsouzení ani nestrannosti rozhodujícího soudu, neshledal tedy důvod ke svému zásahu.
13. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček
předseda senátu