ECLI:CZ:US:2019:2.US.2984.19.1
sp. zn. II. ÚS 2984/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Barborou Kölblovou, advokátkou se sídlem Tyrše a Fügnera 685, Říčany, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 15 Co 205/2019-136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 P 484/2017-87, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na ochranu rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na výchovu svého dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava péče, styku a výživného ve vztahu k nezletilému synovi A., jehož matkou je J. M.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") byl nezletilý svěřen do výlučné péče matky (výrok I). Současně byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné (výroky II, III) a byl upraven jeho styk s nezletilým (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatele o věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud"), který potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I, II a IV. Výrok III byl změněn tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 31. 5. 2019 činí 17.000 Kč; jinak byl rovněž potvrzen.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí. Namítá, že "rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že tyto soudy zcela nesprávně, resp. vůbec nezjistily skutkový stav." Uvádí, že soudy nezohlednily relevantní judikaturu Ústavního soudu [odkazuje např. na nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, z nějž dle jeho názoru vyplývá, že nízký věk dítěte není sám o sobě v žádném případě signálem pro svěření dítěte do péče matky, nebo na nález sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016, z nějž dovozuje, že dosažení věku tří let představuje zásadní změnu v možnostech péče o dítě v intencích ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz] - napadená rozhodnutí jsou tudíž dle jeho názoru stižena vadou nepředvídatelnosti. Domnívá se, že nebylo postupováno v nejlepším zájmu dítěte, neboť obecné soudy "bez jakékoliv zákonné opory či odůvodnění založeného na provedeném dokazování upřednostnily výlučnou péči jednoho z rodičů před střídavou výchovou." Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy nijak neprokázaly emocionální vztah k matce a fixaci na ni, z nichž vyvodily závěry o svěření nezletilého do její výlučné péče. Odvolacímu soudu vytýká, že jako důkaz neprovedl komunikaci mezi stěžovatelem a matkou a nedal stěžovateli možnost vyjádřit se v závěrečné řeči, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému synovi, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy.
8. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení (srov. rozsudek městského soudu, bod 6). Stěžovatel tak s ústavní stížností nakládá fakticky jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel nyní polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud za tímto účelem již dříve vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam uváděnou judikaturu). Ústavní soud dále setrvale zdůrazňuje, že v řízení ve věcech péče o nezletilé mají obecné soudy povinnost zjistit a zohlednit stanovisko, názor či přání nezletilého dítěte (z recentní judikatury srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019).
11. Ústavní soud dále uvádí, že v případě, že jeden z rodičů naplňuje čtyři shora vymezená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Uvedené požadavky pak platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilému dítěti, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z úpravy, na niž odkazuje i stěžovatel, obsažené v ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
13. Ústavní soud nad rámec předchozího připomíná, že k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti ovšem nemůže vést každá, nýbrž pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupř. "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, v němž došlo kupříkladu ke změně postoje samotného nezletilého dítěte vůči úpravě výchovných poměrů, anebo v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupř. přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
15. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zřejmé, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, na nějž odkazuje rovněž stěžovatel, který jej však interpretuje poněkud účelově ve svůj prospěch).
16. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro svěření nezletilého do střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
17. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého.
18. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy zdůraznily emocionální pouto nezletilého vůči matce, což je vzhledem k jeho věku (v době rozhodování obvodního soudu byl nezletilý dvouapůlletý) zcela pochopitelné (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 26). Na těchto závěrech, potvrzených rovněž v napadeném rozhodnutí městského soudu, jenž uvedl (srov. rozsudek městského soudu, bod 17), že dlouhodobá nepřítomnost matky je pro nezletilého frustrující, nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat. Obecným soudům nelze vytýkat ani zohlednění konfliktní povahy vztahů mezi rodiči, kteří dle vyjádření obvodního soudu (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 26) "nejsou schopni sdělovat si běžné ani podstatné záležitosti týkající se nezletilého, a jejich oboustranně negativní vztah je ovlivněn naprostou absencí důvěry a podezíravostí s prvky naschválů", neboť jak se podává ze shora citované judikatury zdejšího soudu, právě tato okolnost - ve spojení se útlým věkem nezletilého - má v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé značný význam. Pro Ústavní soud přitom není rozhodné, kdo z rodičů byl/je "příčinou špatné komunikace", souhlasí tudíž se závěrem odvolacího soudu, že nebylo nutné provádět důkaz stěžovatelem předkládaného záznamu komunikace. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v souladu se závěry formulovanými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, jehož se dovolává stěžovatel. Ústavní soud v tomto rozhodnutí označil nízký věk dítěte a s tím spjatou fixaci na matku za zcela racionální důvod pro svěření nezletilého do výlučné péče matky, přičemž se v daném případě zcela spokojil s tím, že "tomu tak mohlo být", tedy že nezletilý mohl být fixovaný na matku (srov. cit. nález, body 37-38). Tento závěr může být učiněn rovněž v nyní projednávaném případě.
19. Co se týká tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tak, že stěžovateli nebyla dána možnost vyjádření v závěrečné řeči, Ústavní soud předně uvádí, že závěrečná řeč není samoúčelným institutem. Její podstatou je předložení či shrnutí nejpádnějších argumentů podporujících pozici zastávanou tím kterým účastníkem řízení. Ústavní soud má za to, že k těmto argumentům obecné soudy přihlédly (srov. rozsudek městského soudu, bod 6). Pokud měl snad stěžovatel v záloze další doposud neuplatněné argumenty, měl je Ústavnímu soudu alespoň rámcově předložit, což však neučinil. Ústavní soud je proto názoru, že dotčené řízení bylo jako celek spravedlivé a nemíní proto nikterak přehodnocovat závěry, k nimž dospěly obecné soudy, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, jak již bylo řečeno výše, nemá důvod zabývat.
20. Ústavní soud se vzhledem ke shora uvedenému v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto ponechaly nezletilého ve výlučné péči matky.
21. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilého není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z výše zmiňovaného ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (zejména přání dítěte, věk dítěte, ale rovněž změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k jejich nezletilému synovi, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí. Ústavní soud v tomto ohledu zcela souhlasí s apelem městského soudu vyjádřeným v obiter dictu napadeného odvolacího rozsudku (srov. rozsudek městského soudu, bod 22), na nějž v plné šíři odkazuje.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu