ECLI:CZ:US:2019:2.US.3009.19.1
sp. zn. II. ÚS 3009/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou se sídlem Špitálská 11, Příbram, směřující proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 5. 2019, č. j. 4 T 27/2013-262, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 10 To 200/2019-280, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, na základě kterých byl dle svého mínění v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, resp. právu na projednání bez zbytečných průtahů, a došlo též k porušení zásady, podle níž nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") bylo podle ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 T 27/2013, ve spojení se dvěma dalšími usneseními okresního soudu, kterým byla stěžovateli opakovaně prodloužena zkušební doba. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
3. Stěžovatel předně namítá, že nesouhlasí s důvody, pro které okresní soud dospěl k závěru, že nesplnil podmínky podmíněného odkladu výkonu trestu, tyto však nečiní předmětem ústavní stížnosti. Předmětem ústavní stížnosti však činí závažné procesní pochybení obecných soudů, spočívající v tom, že okresní soud rozhodl o vykonání uloženého trestu odnětí svobody až po uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby, tedy v době, kdy ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku již nastal vznik zákonné fikce, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Zkušební doba stěžovateli totiž skončila ke dni 19. 3. 2018 a napadené usnesení okresního soudu o nařízení výkonu trestu odnětí svobody bylo vydáno teprve dne 13. 5. 2019. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud postupoval v rozporu se zákonem i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které má soud, který rozhoduje o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody po uplynutí lhůty stanovené v §83 odst. 3 tr. zákoníku jako předběžnou otázku zkoumat, zda podmíněně odsouzený zavinil, že nebylo možno rozhodnout o osvědčení se podmíněně odsouzeného do jednoho roku od uplynutí zkušební doby (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001). Toto okresní soud vůbec nezkoumal; přesto stěžovatel pro úplnost uvádí, že nemá žádnou vinu na tom, že soud v zákonné lhůtě nerozhodl. Okresní soud měl dostatek času na to, aby řádně rozhodl v roční lhůtě a navzdory tomu nařídil veřejné zasedání na 18. 3. 2019 (tj. den před uplynutím lhůty). Předvolání k tomuto jednání však zaslal stěžovateli na nesprávnou adresu a proto muselo být stěžovateli doručeno prostřednictvím Policie ČR až dne 19. 3. 2019, takže veřejné zasedání nařízené na 18. 3. 2019 se nekonalo vinou pochybení soudu, nikoliv stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních zákonů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoliv Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
6. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že okresní soud rozhodl o výkonu původně podmíněného odsouzení skutečně až po uplynutí lhůty jednoho roku od skončení zkušební doby. Současně je však nutno uvést, že soudy nevybočily z ústavněprávně konformního výkladu ustanovení §83 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, dovodily-li, že stěžovatel ve zkušební době prokazatelně nevedl řádný život (v průběhu zkušební doby byl opětovně odsouzen) a uloženým podmínkám nevyhověl (neuhradil dlužné výživné a navíc bylo na stěžovatele následně podáno trestní oznámení pro totožnou trestnou činnost). Z uvedeného je tak naprosto zřejmé, že ve zkušební době stěžovatel nevedl řádný život a že výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel. Nadto je třeba zmínit, že soud již projevil značnou shovívavost, pokud původně stanovenou zkušební dobu dokonce dvakrát prodloužil.
7. Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody bylo vydáno více než jeden rok od uplynutí zkušební doby (§83 odst. 3 tr. zákoníku) nikoliv jeho vinou, vypořádal se s touto námitkou již okresní soud. Ten především uvedl, že stěžovatel nejeví zájem o dění v této věci, když se sám nepokusil kontaktovat soud a soudu nesdělil doručovací adresu tak, aby bylo možné věc rozhodnout, čímž by současně prokázal, že je připraven k vedení řádného života (viz odst. 6 napadeného usnesení okresního soudu). Pokud by tak stěžovatel učinil, bylo by mu předvolání k veřejnému zasedání doručeno hned napoprvé a ve věci by mohlo být rozhodnuto ještě před uplynutím jednoho roku od uplynutí zkušební doby (viz též shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu).
8. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že závěry, k nimž okresní a následně i krajský soud dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou přesvědčivé a logické a je z nich zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu