ECLI:CZ:US:2019:2.US.3021.19.1
sp. zn. II. ÚS 3021/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Vězníce Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Ondřejem Koutným, advokátem, se sídlem Jiráskova 154, Žatec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 205/2019-52 ze dne 11. července 2019 a unesení Okresního soudu v Lounech č. j. 15 PP 69/2019-40 ze dne 25. června 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dále podle něj došlo k porušení zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny, k porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny, k porušení zákazu dvojího přičítání, a tím i principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel podal dne 3. května 2019 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadeným usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. 15 PP 66/2019-40 ze dne 25. června 2019 byla jeho žádost zamítnuta. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě stížnost. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 205/2019-52 ze dne 11. července 2019 byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
3. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že u odsouzeného není předpoklad, že v případě podmíněného propuštění povede řádný život. Tento svůj závěr opřel zejména o argumentaci trestní minulostí stěžovatele a z toho, že si z ní stěžovatel nevzal žádné poučení. Krajský soud se nad to podrobněji zabýval i tím, že tento závěr je možno dovodit i z chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu, neboť „byl pozitivně testován na přítomnost návykových látek (užil alkohol) a byť byl třináctkrát odměněn, v roce 2016 nezískal jedinou odměnu, v roce 2012, 2018 byl odměněn pouze jedenkrát, v roce 2013, 2014, 2015, 2019 dvakrát, pouze v roce 2017 třikrát. Z vnitřního pracoviště věznice byl dne 25. 8. 2016 vyřazen, neboť práci nevykonával svědomitě a v dostatečné míře, dne 1. 8. 2017 byl vyřazen pro požití alkoholu ze střeženého pracoviště společnosti KAWE uvnitř věznice. Poté, co byl dne 11. 9. 2017 opět zařazen na střežené pracoviště, byl dne 1. 8. 2018 vyřazen, neboť vzal zpět souhlas se zařazením u soukromého subjektu. To nijak nesvědčí o změně postoje odsouzeného k dodržování právních norem ani o odpovědném přístupu k práci, ale toliko o adaptaci na prostředí výkonu trestu (pod dohledem se dokáže chovat řádně).“
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v napadených rozhodnutích obecných soudů nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a to výlučně s poukazem na jeho trestní minulost. Stěžovatel má za to, že tento postup není v souladu se zákonem, jakož i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel též poukázal na to, že je mu kladeno za vinu i dřívější porušení podmínek podmíněného propuštění a z toho důvodu je mu upírána nynější možnost podmíněného propuštění. V důsledku toho došlo k vytvoření nové podmínky, kterou zákon nezná, a ke stanovení přísnější podmínky pro odsouzené recidivisty a tak ke zpřísnění trestu. Soud prvního stupně navíc při posuzování zcela opominul sociální vazby stěžovatele. Stěžovatel dále poukazuje na vnitřní rozpornost usnesení soudu druhého stupně spočívající v tom, že soud druhého stupně na jednu stranu uvádí: „krajský soud zjistil, že odsouzený sice splnil formální podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když vykonal polovinu uloženého trestu, prokázal polepšení po právní moci rozsudku, ale není dán předpoklad, že v budoucnu povede řádný život.“ A na druhou stranu však uvádí: „To nijak nesvědčí o změně postoje odsouzeného k dodržování právních norem ani o odpovědném přístupu k práci, ale toliko o adaptaci na prostředí výkonu trestu (pod dohledem se dokáže chovat řádně).“ Usnesením soudu druhého stupně došlo dále podle stěžovatele k porušení principu kontradiktornosti řízení, neboť nad rámec důvodů, uváděných okresním soudem, ještě přidal hodnocení jeho chování ve věznici.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ústavní soud konstantně judikuje, že východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)]. Cílem je však opravdová, nikoli formální, změna odsouzeného; formální faktory tak mají hrát minimální roli; je totiž nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je podstatná pro rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 206; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32). Skutečnost, že výlučně trestní minulost stěžovatele nemůže být argumentem pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, Ústavní soud založil na tom, že nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (viz nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018).
9. V posuzovaném případě se pak obecné soudy neodchýlily od výše citované judikatury Ústavního soudu, možnosti stěžovatelova polepšení totiž posuzovaly v kontextu několika náhledů, jak vyžaduje zákon a judikatura Ústavního soudu. Obecné soudy se zabývaly nejen stěžovatelovou trestní minulostí, ale i jeho náhledem na vlastní trestní minulost i vývojem jeho trestné činnosti a předpoklady, zda povede v budoucnu řádný život. V argumentaci odvolacího soudu, jak ji cituje stěžovatel, neshledal Ústavní soud žádný rozpor, naopak toto vysvětlení přesvědčivě argumentuje proti výhradám stěžovatele, neboť řádné chování ve věznici ještě nemusí být zárukou řádného chování na svobodě, může totiž svědčit jen o adaptaci na prostředí výkonu trestu, které právě podmiňuje řádné chování.
10. Ani v tom, že odvolací soud doplnil odůvodnění odvolacího soudu a tím reagoval na výtky stěžovatele, že se prvostupňový soud zabýval jen jeho trestní minulostí, Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele. Naopak právě tato reakce odvolacího soudu přinesla přesvědčivé argumenty důvodnosti rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti. Každé doplnění odůvodnění, reagující na argumenty stran, nelze přece vnímat jako zásah do kontradiktornosti řízení, je naopak jeho naplněním.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu