ECLI:CZ:US:2019:2.US.3058.19.1
sp. zn. II. ÚS 3058/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem Kramářova 3379, 750 02 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 5849/2017-291 ze dne 20. 6. 2019, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 90/2016-224 ze dne 4. 4. 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 79 Cm 367/2008-164 ze dne 1. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá zásah do svého práva na ochranu vlastnictví, které je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a na ochranu soukromí, důstojnosti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh na prohlášení rozhodnutí členské schůze Bytového družstva X (dále jen "družstvo") ze dne 20. 5. 2008, kterým byla stěžovatelka z družstva vyloučena, a rozhodnutí náhradní členské schůze družstva ze dne 20. 10. 2008, kterým bylo rozhodnutí členské schůze ze dne 20. 5. 2008 o vyloučení navrhovatelky z družstva potvrzeno, za neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V projednávané věci byla stěžovatelka vyloučena z družstva pro porušování zásad občanského soužití v domě opakovaně a hrubým způsobem dle čl. 16 odst. 1 písm. c) stanov družstva, jež bylo blíže popsáno ve výstraze před vyloučením, jakož i v samotném rozhodnutí o vyloučení.
3. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že v její věci došlo k průtahům v soudním řízení, její věc byla prvostupňovým soudem poprvé meritorně rozhodnuta až v roce 2012, přičemž návrh byl podán již v závěru roku 2008. Prvostupňové rozhodnutí bylo navíc odvolacím soudem zrušeno. I když bylo usnesení v odvolacím řízení zrušeno, rozhodl soud prvního stupně až tři a půl roku po vydání prvotního usnesení a sedm let po přijetí napadených rozhodnutí členských schůzí. Po tak dlouhé době se však již nelze spoléhat na důkazní hodnotu výpovědi svědků, kteří mohli poskytnout svědectví mnohem dříve. Z důvodů na straně prvostupňového soudu a jeho průtahů tak nebylo možné zjistit správně a úplně skutkový stav. Stěžovatelka dále uvádí, že její vyloučení z družstva má neblahý vliv na její majetkové poměry, je sice vysokoškolsky vzdělána, avšak nemůže své povolání vykonávat pro psychické problémy, proto je závislá jen na invalidním důchodu. Zásah do svého vlastnictví spatřuje v nesprávném výkladu stanov družstva. Zejména polemizuje s tím, že stanovy připouští, že na náhradní členské schůzi o jejím vyloučení rozhodovala jen prostá většina tam přítomných. Taková nedokonalost stanov jí však nemůže být přičítána k tíži. Stěžovatelka je přesvědčena, že průběh řízení před obecnými soudy byl ovlivněn negativními názory na stěžovatelku ze strany jejích sousedů a nebyl brán ohled na její psychické problémy.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů na úrovni podústavního práva. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. K argumentu stěžovatelky na nepřiměřenou délku řízení Ústavní soud uvádí, že tato otázka nemůže být řešena Ústavním soudem v tomto řízení. Případná náhrada škody za nepřiměřené průtahy v řízení musí být totiž vymáhána v samostatném soudním řízení a z pohledu subsidiarity přezkumu ze strany Ústavního soudu je třeba, aby stěžovatelka nejdříve vyčerpala všechny prostředky, které jí k tomu právní řád poskytuje. Délka soudního řízení pak zpravidla nemůže být v soukromoprávní věci důvodem pro přehodnocení důkazního břemene, neboť by to bylo zásahem do ústavně zaručené rovnosti účastníků řízení.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu