ECLI:CZ:US:2019:2.US.3071.19.1
sp. zn. II. ÚS 3071/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o podání stěžovatelky Marie Kožejové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019 č. j. 9 Co 172/2018-247, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. 9. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména z něj nebylo dostatečně patrno, čeho se vlastně navrhovatelka v tomto řízení domáhá, k ústavní stížnosti nebylo připojeno napadené usnesení a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (§30, §31 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Úřední činností soudu však bylo zjištěno, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s návrhy trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž byla opakovaně vyzývána k odstranění jejich vad a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem; včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (srov. např. výzvy ve věcech z poslední doby vedených pod sp. zn. III. ÚS 226/17, I. ÚS 3470/18, IV. ÚS 3730/18 či II. ÚS 3948/18). V těchto případech stěžovatelka, ač byla k tomu vyzvána, předmětnou vadu svého návrhu neodstranila, a proto Ústavní soud její návrh z tohoto důvodu odmítl. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelka byla řádně seznámena s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka však i nadále volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, přestože z řady ústavních stížností z tohoto důvodu odmítnutých, které k Ústavnímu soudu podala.
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
Za dané situace Ústavní soud shledal v posuzované věci důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl (stejně jako učinil v minulosti již např. usneseními sp. zn. I. ÚS 1829/19 ze dne 8. 7. 2019, IV. ÚS 1639/19 ze dne 22. 5. 2019, IV. ÚS 1278/19 ze dne 29. 4. 2019, III. ÚS 935/19 ze dne 8. 4. 2019 nebo IV. ÚS 372/19 ze dne 28. 2. 2019).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka