ECLI:CZ:US:2019:2.US.3083.19.1
sp. zn. II. ÚS 3083/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Chaloupky, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2019 č. j. 24 Cdo 1006/2019-406, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 32 Co 254/2018-378 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. února 2018 č. j. 6 C 7/2012-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení napadených a v záhlaví tohoto usnesení specifikovaných soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásada rovnosti mezi jednotlivými vlastníky podle čl. 11 Listiny. Dále namítá, že bylo zasaženo do jeho základního práva na ústní soudní řízení, garantované čl. 96 odst. 2 Ústavy
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby mu byly uhrazeny žalované částky z titulu poskytnutí půjčky žalovanými právními předchůdci tvrzeného dlužníka. Dále mu byla uložena povinnost uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení. Odvolací soud - Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovateli uložil zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. S námitkou stěžovatele ohledně nezopakování dokazování se Nejvyšší soud vypořádal tak, že otázka postupu soudu po změně v obsazení senátu již byla předmětem rozhodovací praxe dovolacího soudu, který uzavřel, že ustanovení §119 odst. 3 občanského soudního řádu brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004 sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 127/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1755/2016), z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při posouzení této otázky z této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházel a na tato rozhodnutí také správně odkázal, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je přesvědčen, že není v pořádku, že při změně v obsazení senátu u Okresního soudu v Rakovníku v jeho věci měla nově činná samosoudkyně pro své rozhodování k dispozici pouze protokoly sepsané při ústním jednání předchozí samosoudkyní, které pochopitelně neskýtají jiné informace pro rozhodnutí, než přeformulovaný podstatný obsah výpovědí bez informace o chování svědka při rozhodování nebo jeho reakci na otázky účastníků řízení. Nesouhlasí ani s tím, že Krajský soud v Praze označil napadený rozsudek okresního soudu jako přezkoumatelný a je přesvědčen, že odvolací soud detailně hodnotil dokazování provedené před jiným soudem. Dovolací soud ve svém odmítavém usnesení jen velmi stručně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s jeho publikovanou judikaturou. K ústavněprávnímu rozměru věci, který stěžovatel naznačil již ve svém dovolání, se dovolací soud kuse vyjádřil jen tak, že stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu není přiléhavé.
4. Podle stěžovatele je postup, v důsledku něhož bylo o jeho žalobě rozhodnuto na základě důkazů, které sice byly provedeny v tomtéž řízení, ale před soudcem, který jich nebyl účasten, ústavně nepřípustný a je typickým rysem kabinetní justice. Ve věci navíc podle stěžovatele existují opomenuté důkazy v podobě listin svědčících o zdravotním a duševním stavu zůstavitele v době, kdy se ten měl údajně setkat se svědkem Čapkem a svěřit se mu o daru ve prospěch žalovaných. Způsob, kterým se s těmito důkazy vypořádal odvolací soud, spravedlivému procesu neodpovídá, protože byla použita zjevně neodpovídající časová argumentace, na podkladě které byly tyto listiny označeny za důkazně irelevantní.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. I judikatura Nejvyššího soudu týkající se postupu v případě změny složení soudního tělesa ve stěžovatelově věci obstojí. Stěžovatelem v dovolání namítané usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016 (U 11/82 SbNU 799) se vztahuje na to, jakým způsobem má soud procesně "zacházet" se znaleckými posudky a nikterak nerozporuje citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně hodnocení důkazů v případě změny složení rozhodujícího soudu v civilních věcech.
9. Ústavně relevantní by případně mohla být i námitka tzv. opomenutého důkazu, ani ta však neodpovídá ve stěžovatelově věci dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Obecné soudy provedly všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a stěžovatelovými důkazními návrhy se náležitě zabývaly.
10. Ačkoli tedy stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního procesního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy dostatečný ústavní rozměr.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu