ECLI:CZ:US:2019:2.US.3096.19.1
sp. zn. II. ÚS 3096/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 2037/2019-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání z důvodů toho, že dovolání není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení §30 odst. 1 citovaného zákona ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Obecně také platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění popsaného nedostatku (vady). Vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud nicméně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Úřední činností soudu bylo zjištěno, že se stěžovatel v minulosti již v množství případů obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími obdobnými vadami a na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Navzdory tomu tyto nedostatky neodstranil a ústavní stížnosti proto musely být z tohoto důvodu odmítnuty (namátkou srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/15 ze dne 20. 10. 2015, IV. ÚS 1446/15 ze dne 18. 11. 2015, I. ÚS 2065/16 ze dne 1. 8. 2016 nebo III. ÚS 1429/15 ze dne 31. 7. 2015).
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je ovšem přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a o dalších zákonných náležitostech dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně a bezvýsledně stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového - a přitom stále stejného poučení - jako postup neefektivní a formalistický.
Byť i stěžovatel žádá poskytnutí lhůty šedesáti dnů k získání advokáta, neboť nemá prostředky za jeho zaplacení, Ústavní soud i s přihlédnutím k tomu, že se jedná o cyklící se spory, které nejsou způsobilé vyřešit stěžovatelem tvrzená porušení jeho práv v jiném (trestním) z řízení, neshledal důvod, aby mu tuto lhůtu poskytl.
Z těchto důvodů se Ústavní soud (podobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2260/16 nebo III. ÚS 23/17) uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka