ECLI:CZ:US:2019:2.US.3104.18.1
sp. zn. II. ÚS 3104/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky S. J. R., právně zastoupené JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018 č. j. 70 Co 145/2018-650 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2018 č. j. 0 P 175/2017- 563, ve výroku I. a II., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím opatrovnických soudů, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že obě nezletilé děti stěžovatelky se svěřují za trvání manželství a pro dobu po rozvodu do střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Soud prvního stupně rozhodl napadenými výroky rozsudku tak, že se nezletilé děti svěřují do střídavé péče rodičů, která bude probíhat tak, že nezletilí budou v péči matky v období od středy lichého týdne od 17:00 hodin do pátku následujícího týdne do 17:00 hodin a v péči otce v období od pátku sudého týdne od 17:00 hodin do středy následujícího týdne do 17:00 hodin. Současně rozhodl o speciálním režimu střídavé péče o prázdninách a o výživném. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že střídavou péči považuje za optimální vzhledem k nezletilým dětem i jejich rodičům, vzal ohled zejména na zájem nezletilých dětí, jejich právo na péči obou rodičů, na osobnost dětí a jejich vzájemné vztahy k oběma rodičům, které jsou velmi dobré. Soud se rovněž vyrovnal s výtkami matky, že otec je uživatelem drog, což nevzal za prokázané. Soud vzal v úvahu i judikaturu Ústavního soudu.
3. K odvolání obou rodičů odvolací soud výrok o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů změnil pouze tak, že nezletilí budou v mimoprázdninovém období v péči matky od neděle sudého týdne od 17:00 hodin do neděle lichého týdnu do 17:00 hodin a v péči otce od neděle lichého týdne od 17:00 hodin do neděle sudého týdne do 17:00 hodin, místem předání a převzetí dětí bude místo bydliště rodiče, jehož péče následuje, jinak se v těchto výrocích ohledně péče o nezletilé potvrzuje. Ve výrocích I. a II. ohledně výživného byl rozsudek rovněž změněn. Podle odvolacího soudu jsou v projednávané věci splněny podmínky pro svěření dětí do střídavé péče rodičů. Oba rodiče mají zájem obě děti vychovávat, jsou toho i podle závěrů znalce schopni. Odvolací soud nepovažuje za optimální svěřit děti do výlučné péče jen jednoho z rodičů, jak o to oba rodiče usilují. Odvolací soud korigoval intervaly střídavé péče pouze tak, že podle jeho názoru je vhodnější střídání v týdenním cyklu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že navrhovala výlučnou péči, neboť byla takto s otcem nezletilých dohodnuta, a dále také proto, že to byla ona, kdo v podstatné míře pečoval o obě nezletilé děti od jejich narození. Po narození nezletilého syna ještě stěžovatelka, po dohodě s otcem, navštěvovala částečně práci, kdy jí s péčí o nezletilého pomáhala chůva. Po narození nezletilé dcery pak stěžovatelka po dohodě s otcem zůstala na mateřské dovolené a rodičovské dovolené, opustila práci a věnovala se celodenně pouze nezletilým dětem. Prakticky to byla ona, kdo zajišťoval péči o nezletilé, chodila s nimi k lékaři, zajišťovala návštěvu kroužků atd. Je zřejmé, že komunikace mezi stěžovatelkou a otcem byla problematická. Komunikace se zhoršila mimo jiné i tím, že byl podán stěžovatelkou návrh na rozvod manželství. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí výhrady vůči znaleckému posudku. Podle jejího názoru znalec nezpracoval znalecký posudek řádně, prakticky nezodpověděl profesionálně na dotazy soudu. Neprovedl vyšetření obou nezletilých dětí a v neposlední řadě nevzal vůbec v úvahu skutečnost, že se nezletilý syn se léčil v minulosti u psychologa Pöetheho a PhDr. Aleny Procházkové, o čemž měl informaci ze spisového materiál a rovněž jej o těchto skutečnostech uvědomila stěžovatelka. Nevzal ani v úvahu, že k psycholožce docházela i nezletilá dcera. Znalec ve znaleckém posudku dále nezohlednil skutečnosti týkající se psychického a fyzického týraní stěžovatelky ze strany otce, jakož i vliv a užívání drog otcem. Podle názoru stěžovatelky zejména soud prvního stupně řádně nezjistil vhodnost střídavé péče rodičů u obou nezletilých dětí, neboť se spokojil se závěry zpracovaného znaleckého posudku, byť mu bylo zřejmé, že znalec nesplnil zadání soudu a nezodpověděl ani při svém výslechu znalce veškeré otázky, resp. připustil, že matka je pro nezletilou hlavní osobou a nezletilou nevyšetřoval. Stěžovatelka také polemizuje s výší stanoveného výživného, které je podle ní nepřiměřeně nízké.
5. Dne 11. 9. 2019 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka sděluje, že její nezletilá dcera tragicky zahynula na dovolené s otcem a nezletilým bratrem ve Š. K této nové zásadní skutečnosti se Ústavní soud vyjádří v bodě 15 tohoto usnesení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
8. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
10. Dovozuje-li však stěžovatelka, že v jejím případě nebyla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, Ústavní soud k tomu obecně poznamenává, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)].
11. Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
12. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte.
13. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem dětí. Vzaly v potaz zejména citové vazby dětí, jejich zdravotní i psychický stav, potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Zabývaly se podrobně námitkami matky, které se týkaly jí tvrzeného užívání drog otcem a týrání její osoby z jeho strany. Tato její tvrzení nebraly soudy na lehkou váhu, neboť pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to významnou překážku pro svěřené dětí do střídavé péče. Jelikož se však tvrzení matky neprokázala, oba soudy považovaly otce za zcela způsobilého k výchově dětí, což ostatně vyplynulo i ze znaleckého posudku z oboru klinické psychologie.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
15. Ústavní soud byl ještě před vydáním tohoto usnesení v doplněné ústavní stížnosti informován stěžovatelkou o tragickém úmrtí (utonutí) její nezletilé dcery na dovolené s otcem. Stěžovatelka je přesvědčena, že výchovné schopnosti otce naprosto selhaly. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnost posuzuje na základě skutkových zjištění obecných soudů v době jejich rozhodování, považuje v této situaci za vhodné alespoň připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům, změna výchovných schopností rodiče apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, může se s takovým tvrzením obrátit na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, může péči o něj v budoucnu upravit také jinak. Ústavní soud je přesvědčen, že stěžovatelkou zmiňované skutečnosti ohledně tragické smrti její dcery jsou jedním z hledisek, ke kterým je opatrovnický soud povinen s plnou vážností přihlédnout.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu