ECLI:CZ:US:2019:2.US.3134.19.1
sp. zn. II. ÚS 3134/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. T., zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Ke Stírce 490/16, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 2. 2009, č. j. 36 C 305/2008-65, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, takto:
Vykonatelnost rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 2. 2009, č. j. 36 C 305/2008-65, se odkládá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 9. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku okresního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva účastníka řízení být přítomen projednání své věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny a podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud rozhodl takto:
"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci [společnosti Český inkasní kapitál, a.s. - poznamenal Ústavní soud] 1.006,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26,-Kč, s 10,5 % úrokem z prodlení z částky 1.006,- Kč od 4. 3. 2008 do 30. 6. 2008, dále s 10,75 % úrokem z prodlení z částky 1.006,-Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z prodlení z částky 1.006,- Kč od 1. 1. 2009 do 4. 2. 2009 a s účinností od 5. 2. 2009 s úrokem z prodlení z částky 1.006,- Kč ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku ČNB ve výši platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku. [...] II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8. 454,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce."
3. V odůvodnění rozsudku soud odkázal na pro věc relevantní znění zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, na vyhlášku Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu a na tehdy platný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník" nebo "zákon č. 40/1964 Sb."). Po zhodnocení zjištěného stavu dospěl k závěru, že stěžovatelka porušila použitím dopravního prostředku Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. přepravní řád a přepravní podmínky uvedené společnosti tím, že si před nástupem do vozidla nezakoupila jízdenku od dopravce, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Při kontrole se pak neprokázala platným jízdním dokladem, rovněž odmítla zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému na místě kontroly. V důsledku tohoto jednání vznikla stěžovatelce dle uvedených předpisů a v souladu se smluvními přepravními podmínkami Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. povinnost zaplatit jízdné ve výši 6 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč. Protože stěžovatelka ani tuto svoji povinnost dobrovolně do 10 pracovních dnů nesplnila, vznikla jí rovněž povinnost uhradit v rozsudku definovaný úrok z prodlení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve upozorňuje, že sice jde o takzvaně bagatelní věc, ale eventuální nález Ústavního soudu v její věci se bude týkat široké skupiny nezletilých, která má být pod zvláštní ochranu společnosti a které tato zvláštní ochrana, stejně jako stěžovatelce, nebyla poskytnuta.
5. V řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, soud nejednal přímo se stěžovatelkou (tehdy devítiletým dítětem), ale s její matkou, jíž byla stěžovatelka odebrána pro její drogovou závislost s tím, že stěžovatelka byla následně umístěna do ústavní péče. Protože matka stěžovatelky byla neznámého pobytu, byl matce stěžovatelky ustanoven opatrovník (justiční čekatel Krajského soudu v Plzni), ten však opatrovnictví vykonával formálně, a to jen pro účely doručování. Ve věci byl navíc evidentně střet zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou, kdy matka o stěžovatelku řádně nepečovala (vychovávala ji fakticky její starší sestra) a matce vyhovovala skutečnost, že žalovanou je formálně právě nezletilá. Na takové zastoupení stěžovatelky její matkou, drogově závislou osobou neznámého pobytu, zastoupenou nadto opět jen formálně justičním čekatelem, nelze nahlížet jako na řádné zastoupení stěžovatelky s preferencí ochrany jejího zájmu, kdy stěžovatelka byla tehdy ve věku dítěte. Soud měl naopak ustanovit opatrovníka přímo stěžovatelce (takovým opatrovníkem měl být podle stěžovatelky nejlépe advokát) a měl rovněž přiměřeně k věku stěžovatelky zjišťovat její názor na celou věc. Nic z toho však neudělal.
6. Stěžovatelka konečně upozorňuje, že výrokem II. o náhradě nákladů řízení bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť v daném případě se jednalo o typickou formulářovou žalobu, u které je vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení spravedlivé určit výši odměny za zastupování žalobce advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. V nalézacím řízení žalobce (právnická osoba) vymáhal formulářovou žalobou jízdné a přirážku k jízdnému, přičemž se v této věci nechal právně zastoupit advokátem, čímž dluh stěžovatelky několikanásobně narostl. Vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem přitom nelze podle stěžovatelky v daném případě považovat za potřebné k účelnému uplatňování a bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
8. Ústavní soud může podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu.
9. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu v daném případě splněny. Odklad vykonatelnosti je sice institutem mimořádným a citované ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 254/02 ze dne 9. 6. 2004), nicméně s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky a poměry žalobce (v řízení před ústavním soudem vedlejšího účastníka) jako akciové společnosti, by výkon napadeného rozhodnutí znamenal pro stěžovatelku (fyzickou osobu) zcela zjevně nepoměrně větší újmu, než jaká by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi. Zároveň odložením vykonatelnosti nebude dotčen žádný důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka obsažená v ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu