ECLI:CZ:US:2019:2.US.3138.19.1
sp. zn. II. ÚS 3138/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem K. H. Máchy 758/8, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 201/2018-119 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2019 č. j. 25 Co 125/2019-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na lidskou důstojnost, osobní čest a ochranu dobrého jména podle čl. 10 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh Z. V. (dále jen "manžel") na rozvod manželství, které uzavřel se stěžovatelkou dne 26. 4. 1973 před Městským národním výborem v Hradci Králové.
3. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že manželství účastníků rozvedl (výrok I.). Ve výroku II. napadeného rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud po provedeném dokazování (zejména výpovědi obou účastníků řízení a předvolaných svědků, lékařské zprávy manžela a vyžádaného spisového materiálu - řízení o omezení svéprávnosti manžela vedené u téhož soudu pod sp. zn. 0 Nc 238/2018; blíže srov. odůvodnění rozsudku okresního soudu) konstatoval, že neshledal žádné důvody svědčící pro zachování manželství. V dalším textu rozsudku se vypořádal s námitkami stěžovatelky, podle níž by jí mohla být rozvodem manželství způsobena zvlášť závažná újma. Tuto námitku stěžovatelky neshledal důvodnou, přičemž poukázal na to, že sama před soudem několikrát uvedla, že by s rozvodem souhlasila, pokud by jí manžel nabídl vysoké "odškodné" nebo jí zajistil jiný byt.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že okresnímu soudu nelze vytknout žádné pochybení, a to ani ohledně skutkového zjištění, týkajícího se příčin rozvratu vztahů účastníků.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, vyjadřuje nesouhlas s jejich závěry. Namítá, že obecné soudy nerespektovaly oprávněné zájmy stěžovatelky na spravedlivém procesu, avšak dále tyto námitky v ústavněprávní rovině nerozvádí.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
8. Ústavní soud poukazuje již na samotný text ústavní stížnosti, které je svým obsahem spíše určitou proklamací nesouhlasu stěžovatelky s návrhem manžela na rozvod manželství a následným rozhodnutím obecných soudů v jeho prospěch. Ústavní soud však není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů. Jestliže tedy stěžovatelka podává vlastní náhled na skutkový děj daného případu a jeho okolnosti, nelze k těmto jejím tvrzením přihlížet. V obecné rovině však lze uvést, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami, které nyní stěžovatelka uplatňuje. Odkázat lze přitom zejména na rozhodnutí okresního soudu, který podrobně rozvedl, jaké důkazy v řízení provedl a jakým způsobem je následně hodnotil. Pochybení nelze spatřovat ani v následném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem.
9. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu